Samotný příběh jeho novinky, do češtiny přeložené překvapivě doslovně – Nejvyšší nabídka - se točí okolo postaršího znalce umění Virgila Oldmana, který tu a tam provede aukci, ocení obraz či, pokud se podaří, vyfoukne konkurentovi cenný exemplář do své sbírky ženských portrétů. O výstřednosti tohoto génia není pochyb, ostatně za celý svůj život se nedokázal zamilovat do žádné ženy. Všechno se změní v den jeho třiašedesátých narozenin, kdy jeho kancelář rozezní telefonát od mladé a – na Virgilovy poměry – i drzé neznámé. Pouhá souhra náhod, nebo osud přichystal Virgilovi na stará kolena nějaké překvapení? Oldman se vypravuje do vily mladé Claire s cílem stanovit odhad zděděné umělecké sbírky. Zdrží se ale poněkud déle. A tak zapletený příběh, chvílemi připomínající hru na kočku a myš, může začít.

I tentokrát sicilský režisér vsadil na spolupráci se svým „dvorním“ skladatelem – géniem Eniem Morriconem. Atmosféričnost, kterou Morriconeho muzika podtrhuje, ostatně ze snímku přímo dýchá. Nádherné obrazy, umělecká díla, dech beroucí vily nesoucí příběhy generací a skrývající desítky tajných pokladů – to vše se snoubí s hudebním doprovodem a prezentuje nám film jako celek, umělecké dílo samo o sobě. Ovšem není radno se krásou nechat zaslepit (čehož se hlavní hrdina právě neomaleně dopouští)! Když po vizuální stránce filmu nemám co vytknout, s výpravnou to už je problematičtější.

Výtka první: Tornatore, Ital každým coulem, totiž vybral angličtinu jako dorozumívací jazyk. Můžeme jenom přemítat, zda k tomu svolil kvůli vytouženému Geoffreymu Rushi v hlavní roli, či obecně chtěl svůj film zpřístupnit širší veřejnosti (což u Tornatoreho ale nikdy nebylo podmíněno jazykem). Ale poslouchat angličtinu plnou různých akcentů (máme tu Australana Rushe, Kanaďana Sutherlanda, Brita Sturgesse nebo dokonce Holanďanku Sylvii Hoeks) v kulisách rakouského hlavního města je poněkud rušivé. Ani nemluvě o závěrečné scéně v pražské kavárně, kde autentičnost opět nahrazuje vynucená angličtina valící se z dennodenních konverzací komparzistů. Abych pravdu řekla, polovinu filmu jsem zabila marným čekáním na repliku v jiném, prostředí spíše odpovídajícím jazyce, druhou půlku jsem protrpěla trávením režisérovy logiky.

Výtka druhá: kromě absence autenticity příběhu, ke které přispívá vnucená angličtina, mě na filmu rozhodila jakási hranost, umělost. Od samého začátku postavy působily jako karikatury sebe samých a až na mladíka ztvárněného Jimem Sturgessem, který se nakonec ukáže jako zcela klíčový charakter (ne abych toho prozradila příliš), spíš vyvolávaly rozhořčení a zasmušilý úsměv nežli vřelost a sympatii. Navíc se Tornatore „postaral“, aby stopáž byla dostatečně dlouhá na to, aby vás čtveřice hlavních hrdinů začala svou doslovností rozčilovat.

Výtka třetí: konec. Malý spoiler: finále bude překvapivé. Nicméně ne tolik překvapivé, abyste o takovém zakončení nezačali přemýšlet už v polovině filmu. Posledních deset minut ale Tornatore dokázal pokazit tak, jak to jen bylo možné.  Jednak nepodal divákovi dostatečné vysvětlení bizarní situace (což by ve filmu méně doslovném a puntičkářském než Nejvyšší nabídka bylo přijatelné), jednak tak šíleně zamíchal s chronologií, že vůbec nevíme, co se s tím nešťastníkem Virgilem děje. Co se Tornatoremu povedlo, je určitě vystupňování napětí: opět za pomoci Morriconeho hudby dokázal roztočit finále na plné obrátky. Je to působivé, ale bohužel i dost křečovité a – dovolím si zopakovat – umělé. 

Je Nejvyšší nabídka tou nejlepší možností, co s večerem? Posuďte sami. Máte-li rádi zdlouhavé, ale umělecky vytříbené filmy, ve kterých zloduch projde v průběhu 120 minut zničující transformací a zůstane potrestán vlastními neřestmi? Potom odpověď je jasná. Pokud se řadíte k bystřejším divákům, určitě se vám zasteskne po Tornatoreho nejlepších snímcích. Jedno je však jasné: Nejvyšší nabídka kvalit Malény nebo Legendy o 1900 nedosahuje, touha po „novátorství“ režiséra tentokrát zařazuje do neradostného průměru. 

Kdy a kde dávají film: Nejvyšší nabídka

11.9.2013 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout