Na začátku byla myšlenka překonat sama sebe a tak trochu i sladká nevědomost, že když chodíte cvičit, tak to samozřejmě bude jednoduché. Ale čím víc se blížil termín 8. června, tím víc mi začínalo docházet, že to zase takový dobrý nápad nebyl, a přepadla mě úzkost. Nicméně nebylo cesty zpět, a tak jsme se před půl druhou odpoledne postavili na start. Při odpočítávání posledních deseti vteřin před nás hodili dýmovnici a vyběhli jsme za motivační písně z Rockyho vstříc dobrodružství.

Už při prudkém stoupání na začátku mě téměř přepadnul astmatický záchvat, takže běh nepřipadal v úvahu. Došli jsme k prvnímu stanovišti – nošení pytle s pískem na ramenou z kopce a zpět – a pak vyrazili ještě výš pod vrchol Monínce, kde byly překážky typu přelezání dřevěné stěny, podlezání, tahání železné traverzy v bahně, šplh atd. Podotýkám, že za každou překážku, kterou se vám nepodařilo překonat, bylo trestných 30 angličáků, pro ženy 15.

Po krátké přestávce, kdy jsme si oddechli u stánku s vodou a iontovými nápoji, jsme pokračovali dál. A když už si říkáte, že jste na vrcholu kopce a že vás čeká jenom cesta dolů, tak to nejhorší teprve přijde. Opět cesta nahoru bahnem, kamením, potokem a zase dolů. Nejnáročnější bylo plazení se v bahně se spoustou kamenů do kopce pod ostnatým drátem. Odtud mají všichni účastníci pravděpodobně nejvíce šrámů, roztržených kalhot a modřin. Pak už nás čekal sestup dolů, skluzavka do bahna, hod oštěpem na slaměného panáka, přeskočit oheň a vyhnout se gladiátorům před cílem.

Všichni jsme byli šťastní, že jsme přežili, došli nebo doběhli do cíle. Ten nejrychlejší závodník dokázal náročnou trasu dlouhou 7,2 km uběhnout za tři čtvrtě hodiny. My netrénovaní kolem dvou hodin. Za ten vítězný pocit, že jsem nedoběhla poslední, a za to, že jsem si sáhla až na dno, to rozhodně stálo a příští rok se uvidíme znovu a v lepší formě.

10.6.2013 | Hana Hrdličková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout