Jste tváří mnoha charitativních projektů. Čím vás oslovila právě tato akce?

Je to také tím, že mám vlastní charitu a že jsem spustil vlastní projekt. Lidé mě pak začali oslovovat, obrací se na mě se svými projekty. To bylo už dřív. Samozřejmě, vždycky jsem rád pomáhal. Takže když se nabízí něco takového hezkého jako tato akce, jsem vůči tomu otevřený a když mám čas, tak se do toho vrhám. S Olgou Černohorskou jsme se setkali pracovně asi třikrát a když mě oslovila a představila mi tento projekt, tak jsem si řekl, že jo, budu rád. Takže ta dnešní akce je ještě malinko jinak provázána. Částečně je to na její aktivity a částečně se tady bude promovat i můj projekt. Aby se o tom lidi dozvěděli co nejvíc.

Mluvíme o vašem projektu Ptejte se - číslo na Boha.  Čeho se týká?

Je to věc, která začala jednou mojí stejnojmennou písničkou, kde najdete lísteček. Na něm je napsáno: kdo se mě první dovolá, může se ptát, Bůh. A to ve vás může vyvolávat různé představy. Na jednu stranu, kdyby to byl ten kontakt a zavolala byste a byla jste slavná, vydělávala peníze a všichni by vás chtěli mít vedle sebe, kamarádili by se s vámi, měla byste všechno zadarmo. No a na druhou stranu se nabízí možnost, že ne, to je nesmysl, je to absurdní, je to nějaká reality show a budu za pitomce. Takže vlastně resumé té písničky je to, že člověk má přemýšlet sám o sobě a ptát se na otázky života sám sebe, nikoli Boha. Takže ho nepotřebujeme k tomu, abychom se ptali. Samotný  projekt vznikl tak, že jsme si řekli, že když máme takovou písničku, natočíme klip a to číslo by se pak mohlo stát reálným. Mohlo by se na něj volat a nechávat vzkazy, třeba fiktivnímu Bohu a tím přispět na nějakou dobrou věc.

Jak to v praxi funguje?

Nakonec jsme se domluvili s občanským sdružením Dobrý skutek. To je sdružení, které funguje už asi sedmý rok, pořádá sbírky a pomáhá handicapovaným dětem. Máme s nimi domluvu, že oni nám vždycky doporučí nějakého dětského klienta, my si ho umístíme na své stránky a pro něj potom sháníme prostředky. Ten klient, to dítě, je prověřené a jsou prověřeni také rodiče, sociální vztahy, zdravotní stav dítěte. Takže všechno to, co tam píšeme, je pravda a je to ověřené. Nemůžeme být nijak podvedeni. Pak sháníme prostředky na konkrétní léčbu, pomůcky a rehabilitace. Teď máme dvě nemocné děti v Piešťanech na léčbě v Adeli centru, což je velice drahá a komplikovaná léčba. Sehnali jsme 130 tisíc Kč během dvou měsíců na první dítě. Teď sháníme na stejnou léčbu další prostředky pro dvojčata. Máme transparentní účet, takže kdokoli pošle jakoukoli částku, ať už je to deseti nebo stokoruna, vždycky je tam vidět, že například pan Vomáčka poslal peníze pod variabilním symbolem tím a tím na tento účet. To znamená příspěvek na to konkrétní dítě. Dítě je evidováno pod konkrétním variabilním symbolem. Dostanete se k tomu na webových stránkách a kdykoli můžete kliknout na transparentní účet, dostanete se do banky a vidíte tam všechny peníze, které tam jdou. Takže vidíte i pohyb vašich peněz, na co konkrétně přišly. Není možné, aby se peníze ztratily. Má to vlastně tu výhodu, že přesně vidíte, na koho přispíváte. Je to hmatatelné. Tady vidíte přímo dítě, kterému pomáháte.

Na čem teď aktuálně pracujete?

Se skupinou Underhill se snažíme docílit turné, které by bylo opět charitativní, a chci, aby to bylo koncipováno tak, že budeme zaštítěni nějakým silným partnerem. Je rozjednaná spolupráce se Severní Moravou a vypadá to, že by to mohlo klapnout. Měli bychom zaštítění deseti koncertů a všechno, co by se vybralo na vstupném, by šlo opět na charitu, rovnou na ty děti. Každý, kdo přijde na koncert, už uvidí plakáty s dětmi, bude se moct doklikat na webových stránkách, na co vlastně přispívá. Takže zas by to mělo mít posun pro lidi v tom, že ano, koupím si lístek, stojí dvě stě padesát korun a já vím, že těch dvě stě padesát korun jde tady na Jiříka, který potřebuje léčbu. Takže si myslím, že by to mělo velký smysl. Doufám, že se to povede. To je věc, která by mohla vyjít na podzim.

Pak rozjíždím aktivity spíše divadelního charakteru. S  Ivankou Jirešovou máme zkoušet jednu zájezdovku od pana Venclíka, moc krásnou. Potom chystám ještě dvě talk show. Jedna je určena pro seniory a druhá pro široké spektrum publika, s názvem Mám ji v patách, což je zase jedna z mých písniček. Myšlenkou je to, že můžete mít v patách cokoliv. Můžete mít milenku, jiný zase manželku, další policii… Je to takové téma, na které pak budu mluvit se svými hosty o všem možném, nejen na téma, koho mají v patách, ale co jim vadí, co se jim líbí na dnešní situaci. Co dělají, kde je můžete vidět, co připravují. Budou to známé tváře z okruhu mých kamarádů. Podobně jako jsem měl pořad Uvař, co umíš, kam jsem si zval lidi, které jsem znal a se kterými mi je dobře. Lidi tam vařili podle svých receptů a u toho jsme si povídali o tom, co dělali, dělají, kdy budou někde vidět, jaké mají ambice a plány…

Máte velice široký záběr aktivit.  Věnujete se divadlu, hudbě, filmu, psaní, moderování, fotografujete…Dá se vše dělat dobře a naplno? Původně jste vystudoval DAMU, takže původní profesí jste herec.

Herectví je základ, to je pravda. Ta šířka je svým způsobem handicap vzhledem k času. Ten čas bohužel tak strašně rychle letí a je to čím dál tím horší, že už i já se snažím spoustu věcí ořezávat a dělat jenom to nejdůležitější. Stejně ale když se mě někdo zeptá, bez čeho z toho bych se obešel, tak vlastně z těch aktivit, které mám, bych se nedokázal obejít ani bez jedné. Mně by prostě chyběla muzika, divadlo, chybělo by mi psaní. Focení mám jako koníčka. Tím se neživím, ale je to pro mne odpočinek a relax, takže vlastně se toho zbavit nemůžu. Ale ono je to všechno v jednom. Když si vezmete, dnes se vlastně zpívání, muzika, hraní divadla a točení filmů můžou i prolínat. Vždyť dneska se točí hudební filmy a dělají se muzikály… Jsem pět let v Kalichu, kde hrajeme muzikály, takže tam hraju divadlo i zpívám, s kapelou máme koncerty. Je to takové herecké zpívání. Posledně už neříkám, že úplně herecké. Posunul jsem se do kategorie zpěvák. Ze začátku to bylo těžké, ale nebráním se označení třeba rockový šanson nebo něco takového, protože u mě jsou texty samozřejměi s tím divadelním výrazem. Ty texty jsou o tom, že o nich přemýšlíte. Není to něco takového jako ta odrhovačka pořád dokola. Všechno provázané. Jediné, co je pro mne takové opravdu okrajové, je vyřezávání loutek.

Moc lidí o této vaší aktivitě neví. Jak jste se k tomu ne zcela obvyklému koníčku dostal?

Tatínek byl loutkář a já jsem se dokonce jako loutkář živil asi rok a půl na Karlově mostě, když jsem měl takové období, říká se tomu vyhoření. Ale ono to vlastně nebylo ani vyhoření. Prostě jsem měl najednou pocit, že už se do té branže ani nechci nikdy vrátit, protože mě to v určitých věcech hodně zklamalo. Zklamali mě lidi, kteří byli okolo mě, kteří se začali chovat po devadesátém roce prapodivně a celá taková ta tendence všude podnikat a něco ukrást, něco vytunelovat. V divadle vyrovnávání účtů a pak ještě ty červené legitimace, které byly na stolech, se najednou změnily na modré a ti lidi byli pořád ti samí. Najednou jsem musel za těmi samými lidmi, kteří vám před pár měsíci říkali, jak musíte do strany. Pak najednou říkali, hele to podnikání, půjdeme do toho spolu… Vy vlastně, když jste chtěla dělat v té branži, tak byste se s nimi stejně musela potkávat. Bohužel je to pořád stejné, situace se nezměnila, ti lidi tady jsou v těch pozicích a budeme s nimi ve styku pořád, to se tady nevymýtilo. Já jsem se do té branže vrátil zpátky po dvou letech. Divadlo mě po této pauze zase vtáhlo, také filmování a vlastně od té doby jsem zpět, hraju a točím.

Většinou jste obsazován do rolí záporných postav. Jak se vám s nimi ztotožňuje? Co například role ďábla v muzikálu Jack Rozparovač? Tu jsem vám opravdu věřila…

Tuto postavu alternujeme s Láďou Markem a máme k ní úplně opačný přístup. Láďa hraje takového pohádkového čertíka a já tam hraju jakoby druhý vnitřní hlas, to, co v sobě máme někde ukryté. Takže je to opravdu rozdílné, ale obě dvě verze jsou pěkné a na obě jsou od diváků pozitivní odezvy. Já jsem obecně měl vždycky radši ty záporné role než ty kladné. Na začátku, když jsem studoval na DAMU, jsem byl škatulkovaný do role milovníků a deptalo mě to. Já jsem hrál milovníky fakt od začátku, co jsem byl na škole. Také na absolventském představení to byla role milovníka Chachavy. Bylo to hrozné. První záporná role přišla hned po škole, když jsem šel na volnou nohu, do divadelního spolku Pradivadla. Bylo to zájezdové divadlo, úplně suprové, avantgardní. Tam jsem dostal roli zápornou, a to mě nadchlo. Od té doby se to naštěstí nějakým způsobem chytlo a dostával jsem záporné role, hrál jsem ty hajzlíky. Hrozně mě to baví. Velký vzor jsem měl v osobě pana profesora Přeučila, který hrál také vždycky ty záporné role s chutí, rád a dobře. Byl to můj profesor, kterého mám moc rád a kterému vděčím za hodně. Myslím, že i on tomu tak dopomohl, že tyhle ty role jsou takové, jaké jsou, a že se mi daří.

Máte toho hodně za sebou. Dřímá ve vás ještě nějaký nesplněný sen?

Těch je strašně moc. Podařilo se mi ale splnit už hodně snů. Jedním z nich je to, že vůbec hraju divadlo, pak že zpívám. Jako dítě jsem chtěl být kovboj. Chtěl jsem zpívat, protože jsem viděl Karla Gotta, jak zpívá honáka Woodyho, taková stará písnička, kde byl v kovbojském. Mě to tenkrát strašně bralo, takže to se mi vlastně splnilo, to je paráda. Do toho jsem moc snil o rockové kapele. Od střední školy jsem hrál na kytaru a učil jsem se na housle. Splnil jsem si to pozdě. Většinou v tom věku, kdy já založil kapelu, již hodně lidí od toho odchází, končí s muzikou. Já jsem začal. Nicméně i tak jsem rád. A jeden z mých velkých snů je multimediální projekt RUR podle Čapka, který mám napsaný už od roku 1999.

Proč ještě není na světě? Bylo by to zajímavé unikum…

Než se stačil zrealizovat, změnila se autorská práva a já jsem musel deset let čekat.  Jedna paní z těch Čapkovců mně to zakázala a nebylo s ní hnutí, přestože jsem měl podporu všech možných spolků, Společnosti bratří Čapků, ale ta paní byla neoblomná. No a teď, když ta práva vyprchala, změnil se trh s muzikály a podobnými projekty tak, že dneska se drahé věci nedělají a tohle by byla drahá záležitost. Mám již konkrétní představu. Je to kombinace té nejnovější techniky a technologie, kombinace hologramů, 3D mappingů, principů Laterny magiky a rockové opery. Teď jsem o tom naposled jednal v Národním divadle, protože do Laterny magiky už jsem to nabízel před těmi x lety. Chtěl bych to tam, myslím si, že to patří pod Národní divadlo a že to je projekt, který by nás reprezentoval ve světě. Ale je to také o financích a bohužel doba tomu dneska není nakloněna. Chce to nadšence, který ty peníze má a řekne, že „samozřejmě, ty nové technologie, to musíme provařit a uděláme něco, co bude světové, pojďme do toho.“ Tak na to čekám.

1.6.2013 | majko Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout