Píše se rok 1988 a diktátor Augusto Pinochet jako odpověď na přetrvávající mezinárodní tlak vyhlašuje referendum o svém setrvání v prezidentském křesle. Jistý si vlastního vítězství, vymezuje „velkorysých“ 15 minut představitelům všech sedmnácti opozičních stran. V tuhle chvíli je oheň na střeše a vůdce komunistické (pardon, „socialistické“) partaje se obrací na rodinného známého Reného Saavedru, úspěšného a perspektivního reklamního agenta. Právě tento bystrý mladík má odteď na triku budoucnost svého státu a právě jeho elán a neortodoxní nápady mají potenciál probudit národní svědomí a donutit většinu populace zaškrtnout v referendu políčko Ne.

To, že film odráží reálné historické události, sehrálo klíčovou roli v tom, v jaké finální podobě se dostává do našich kin – atmosféra osmdesátých let zkrátka dýchá z každého záběru, ať už je to „dobový“ sestřih Reného Saavedry, mikrovlnka jako nejnovější vymoženost techniky nebo tlumené barvy typické pro tehdejší kamery. Režisér Pablo Larrain, více známý jako producent, si dal opravdu záležet na autenticitě: reálné dokumentární záběry střídají obdobným způsobem stylizované záběry kinematografické. Larrain totiž celý film natočil pomocí technologie „U-matic“, běžně používané koncem osmdesátých let (takzvaný kazetový formát ¾ palce).

Jednu z hlavních rolí ve filmu hraje poněkud překvapivě… televizní bedna: právě v ní poprvé vidíme dokončený spot kampaně, právě z ní na nás shlíží (reálný) Pinochet, právě ona se nachází v každé domácnosti a zapíná se až nepravděpodobně často. Dost často na to, aby diváka začala vyrušovat: je jasné, že díky TV máme možnost zřetelně oddělit reálné faktické záběry (skutečné spoty či vysílání) od těch filmových – tohle byl ostatně i záměr Larraina – ovšem v průběhu téměř dvouhodinové stopáže se čistých 30 minut „dokumentu“ zdá být zbytečně moc.

Režisérem zvolený rázný, jakoby rozkouskovaný střih také vysvětluje, proč No svou podobou nebezpečně připomíná dokumentární film. Polovina snímku je natočena ve stylu „brainstormingu“, kde se dialogy rychle střídají, znenadání končí a přepínají na další dialogy, aniž by se divák stihl zorientovat. Sledovat děj a chronologii událostí, to chce trochu námahy – nevíme přesně, ve které fázi kampaně jsme, protože všechno tak nějak splývá dohromady. Možná i kvůli tomu osobní život hlavního hrdiny, na který režisér taktéž nezapomíná (čímž zamotává příběh ještě víc), není vůbec uchopitelný. K tomu všemu následně přibývá další rovina, a to běžné zakázky reklamky, na kterých Saavedra pracuje vedle kampaně proti Pinochetovi. Jako by nás Larrain chtěl trochu potrápit - nemůžete se zorientovat ve filmu, tak vám přidám ještě jednu dějovou linii!

Ať už máte historii 20. století v malíčku, anebo vám dějiny nic neříkají; ať už jste příznivcem dokumentu, anebo máte raději fikci; film No vás každopádně nezklame.

Na druhou stranu tato dynamika nechává diváka stále v napětí: ani se nestihneme nadechnout a už jsme u konce dvouhodinového snímku. Kulminací ve filmu je hned několik, navíc nám příběh nenechává jinou možnost než držet palce hlavnímu hrdinovi a jeho kumpánům, kteří se, nehledě na vyhrůžky a vystrašování ze strany soupeřů, vrhají do věru úctyhodné činnosti propagace demokracie a věštění o nových (a lepších) časech. Gael Garcia Bernal zde samozřejmě zasluhuje zvláštní uznání. Tento sympatický herec už stihl pár desítek rolí latinskoamerických milenců, padouchů či ztracených mladíků, je vyhledáván v Hollywoodu a točí několik filmů ročně. To vše z jednoho dobrého důvodu. Umí zahrát na objednávku. V každé ze svých rolí je stejně přesvědčivý a tak nějak normální, jakýsi „chlapec od vedle“.

Ať už máte historii 20. století v malíčku, anebo vám dějiny nic neříkají; ať už jste příznivcem dokumentu, anebo máte raději fikci; film No vás každopádně nezklame. Je v něm od každého něco, přičemž to „něco“ nám režisér podává nenásilně. Larrain nesklouzává k propagaci ani definici pravd, jenom tak nějak přirozeně, v duchu poctivé filmařiny připomíná, že hodnoty, za které stálo za to bojovat, se v průběhu času nemění.

Kdy a kde dávají film: No

25.5.2013 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout