„Jsem rád, že jsem tady. Tohle musím říct v každé zemi. Ale tady je to pravda.“ Můžeme mu to věřit nebo nemusíme, už po téhle úvodní větě se však válíme smíchy. Geniální bavič Dylan Moran prostě jen mluví o tom, co ho zrovna napadne. Dobře, asi to má alespoň trochu připravené, ale nejde to poznat. Navíc často odbočuje a pak přemýšlí, o čem to vlastně mluvil, na což nás dopředu upozorňoval. Nám to nevadí. Se sarkasmem sobě vlastním mluví Dylan Moran o těch nejbanálnějších věcech, jako je jídlo nebo oblečení, o národních stereotypech, předsudcích a vtipech na adresu sousedních zemí („Němci mají vepřové i v zeleninové polévce.“), o tom, že má rád Čechy, protože neřeší oblékání stejně jako on, ale i o vážných věcech. O životě, smrti, výchově dětí. Vše s takovou lehkostí a vtipem, že člověk jen sedí, směje se a přemýšlí: „Jak to ten chlap dělá?“

Cokoliv, co řekne, v nás vyvolává další a další záchvaty smíchu. Angličtina není překážkou, naopak s jakýmkoliv tlumočením do češtiny či titulky někde v pozadí by večer ztratil své kouzlo. „Vy umíte anglicky, protože musíte. Jestli chcete být ve velkém světě, tak musíte. Je to zvláštní, že sem můžu přijet a bez problému říct: Hi, how are you? Kdybyste vy přijeli do Británie a řekli: Ahoj, jak se máte?, lidé by si o vás mysleli něco jako: Co je to za blázna?! Asi bydlí na lodi,“ pozastavil se nad nadvládou angličtiny Moran. Když nevidíte jeho gestikulaci a mimiku, neslyšíte jeho hlas a necítíte atmosféru v sále, můžou vám i ty nejlepší hlášky připadat nudné (navíc když jsou přeložené do češtiny), ale přece jen pár na ukázku:

O finanční krizi: „Postihla Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálii...země, kam se jezdí na dovolenou, odpočívat. Nikdo si neřekne: Chci dovolenou, pojedu do Německa!“

O mladých: „Mladí nemají čas jezdit po památkách. Hlavně mladí muži, ti prožívají sexuální diktaturu. Jejich penis je Severní Korea.“

O Češích: „Vaše země má za sebou tolik historie. Až moc historie! A vaše revoluce byla nejstylovější na světě.“

O ženách: „Podívejte se, jakým vývojem musí projít! Narodí se, jsou z nich děti, dívky, dívky/ženy, dostanou menstruaci, jsou ženy, otěhotní, porodí dítě, kojí ho, mají menopauzu...a jejich tělo se pořád mění. Muži? Ti se narodí, jsou děti, mají prst v nose a druhou ruku v trenkách a pak už jen rostou!“

Každému je po zhlédnutí show Yeah, yeah jasné, že se Dylan Moran do postavy Bernarda Blacka nemusel nutit. On jím je. Stejně sarkastický, asertivní, sebevědomý, ale zároveň i sympatický a roztomilý. I to odmítnutí vyfotit se s autorkou článku bylo typicky blackbookovské. I když ne, Bernard by mě asi odbyl mnohem hůř. Stisk ruky a dvě věty z očí do očí na životní zážitek bohatě stačily!

Třetí možnost, původně první a jediná, vidět oblíbeného Bernarda naživo je dnes večer opět v Divadle U Hasičů. Pokud ale ještě nemáte lístek nebo novinářskou akreditaci, máte smůlu. Sál je beznadějně vyprodaný. Snad ještě někdy přijede, když má nás Čechy tak rád!

12.5.2013 | Kateřina Havlická Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout