Právě jistý vrozený odpor k davovému tanci mě loni v létě donutil nechat si ujít vystoupení Sophie Hunger na Colours v Ostravě a už tenkrát jsem tušila, že díky tomuto svému sociálnímu handicapu o hodně přicházím. V Pražském divadle Archa se mi to minulý týden potvrdilo a zároveň jsem si téhle švýcarské hudebnice a interpretky užila dosyta.

Sophie jsem si pamatovala z Akropole, kde dělala před několika lety poprvé předskokanku na turné jazzového trumpetového mága Erika Truffaze. Tenkrát to byla taková nesmělá dívenka s kytarou, která neurazila, ani nijak výrazněji nezaujala – ale něco v ní asi být muselo, protože její jméno jsem nezapomněla a stále častěji ho začala vídat v programech festivalů a v titulcích pochvalných recenzí. Někteří tvrdí, že Sophie byla nejlepší na komorní desce Monday’s Ghost, pro mě je ale zdaleka nejlepší na poslední „The Danger of Light“. Nemá sice to intimní osobní kouzlo oné „dívenky s kytarou“, je popovější a rozmáchlejší. Dívenek s kytarou je ale spoustu, kdežto Sophie je jenom jedna – o tom teď naživo přesvědčila i pražské publikum. V Arše zazněly v jevištním podání (se skvělou kapelou, nutno dodat) především skladby právě z poslední desky. A tak jsem nestačila zírat, jak se s té nesmělé holky stala sebejistá interpretka s výborným hlasem, autorskou originalitou a zároveň schopností být natolik melodická a líbivá, že dokáže zazpívat i vyložený hit. 

Zatímco naposledy v Akropoli byla Sophie Hunger Truffazovi pouhou předskokankou, v Arše se z ní stala rovnocenná partnerka. Na pódiu strávila dobré dvě hodiny a sklidila nadšené ovace. Pro některé návštěvníky ale právě v tomhle mohl být kámen úrazu – pokud jste totiž pravověrní fandové Truffazova experimentálního přístupu k jazzu, písničkářka Sophiina kalibru vás vůbec zaujmout nemusí. Ani mě nakonec nepotěšilo, že se Truffaz dostal na pódium až po desáté hodině, kdy už běžný pracující občan přemýšlí o pohádce na dobrou noc.

Nicméně dočkali jsme se a stálo to za to. Erik Truffaz umí překvapovat a umí se i zalíbit publiku. V Arše se pokusil o to druhé, ale technická vypilovanost jeho přednesu společně s vysokou úrovní všech doprovodných instrumentalistů (především baskytaristy Marcella Giulianiho a bubeníka Marka Erbetta) mu nikdy nedovolí sklouznout k pop-jazzovému kýči. Archou se nesly především skladby z poslední desky „El tiempo de la revolución“ prokládané brilantními sóly všech přítomných pánů. Kdo už někdy Truffaze naživo viděl, asi nezažil žádné větší překvapení  (dvě písně v podání vokalistky Anny Aron rozhodně žádné překvapení nepřichystaly) – ale na druhou stranu zažil přesně to, co se od Truffaze dá očekávat vždycky, i když zrovna nemá experimentální náladu. Tedy kvalitní, poslouchatelný a technicky skvěle zvládnutý instrumentální jazz evropského střihu, kterého je Truffaz možná nejpopulárnějším představitelem. A to není vůbec málo.

23.3.2013 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout