Autor: Gilles Leroy

Román Alabama song nás zavádí k osudu slavného páru Francise Scotta a Zeldy Fiztgeraldových, kteří společně zažili během jazzové éry dvacátých let vzestup i pád, lásku i nenávist. Autor zvolil formu fiktivního deníku, která je psána z pohledu Zeldy. Se Zeldou se setkáváme i v románech F.S. Fitzgeralda, neboť právě ona byla často jeho múzou a inspirací. V Alabama songu se nám však nabízí pohled z druhé strany. Pohled oné múzy, která měla také své ambice, touhy a sny, jež neměla možnost možná paradoxně kvůli svému manželství nikdy uskutečnit.

Zelda je již na první pohled žena protikladů. Dcera uznávaného soudce z konzervativní jižanské rodiny, ctižádostivá kráska a věčně provokující rebelka zároveň. Není divu, že ji okouzlil právě začínající spisovatel, s kterým poznala lesk Severu, s nímž posléze zažila hvězdný vzestup a slávu. Scott a Zelda tvořili ve 20. letech, v době jazzu, alkoholu a drog tzv. ztracenou generaci. Vrchol a sláva netrvaly dlouho a vystřídal je o to strmější pád. Scott upadl do alkoholické a umělecké sterility. Zelda se dostala naopak do stavů tvrdého šílenství a je otázkou, nakolik byl tento úpadek vyhnutelný u ženy, která celý život přetékala emocemi a vrhala se do něj bezhlavě. Každopádně tato její touha žít život naplno ji velmi ničila.

Pohled psychicky labilní ženy se Leroyovi podařilo skvěle zachytit i díky prolínání dvou časových linií. První linie, minulost, postupně odhaluje Zeldu  od jejího mládí. Autor tuto část příběhu charakterizuje citátem H. Cartier- Bressona Kdo jde na bál, musí tančit. Druhé časové pásmo tvoří přítomnost, píše se rok 1940, kdy Zelda přežívá po různých klinikách, kdy se láska proměnila v nenávist, a ta po Scottově smrti pro změnu v hlubokou nostalgii.

Autor v poznámce na konci románu upozorňuje na fakt, že kniha je fiktivním příběhem. Zároveň uvádí i četnou bibliografii, ze které čerpal, a tak zůstává na samotném čtenáři nakolik vezme příběh jako pravdivý a nakolik pouze jako fikci. Beze sporu se autorovi ale daří vyvolat v čtenáři pocit silné autentičnosti, který je obdivuhodnější o to více tím, že psal očima psychicky velmi narušené ženy. Velmi osobitě vykresluje  Leroy Zeldinu nestabilitu i použitím jazykových prostředků, Zelda se tak místy vyjadřuje poeticky, jindy zase nešetří vulgarismy. Nostalgickou větu, střídá věta plná hořkosti apod.

Alabama song není tedy rozhodně další biografií slavného páru. Gilles Leroy o to ani v nejmenším neusiloval, naopak možná spíše známá fakta převrací a mlží, a přesto se mu podařilo nastínit velký životní příběh natolik osobitým způsobem, že za něj v roce 2007 získal nejprestižnější francouzskou literární cenu bratří Goncourtů.

19.4.2010 | Lenka Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout