Nový animovaný celovečerák od Disneyho zaujal už prvním nástřelem příběhu. Postavy z videoher a jejich život po zavření herny. Mně to stačí, vždyť už jen to vytváří prostor pro milion zajímavých a neotřelých situací. Když se poté objevovaly zprávy, jak Disneyho Myšák Mickey kupuje licence k Pacmanovi, Q*bertovi, Sonicovi a dalším jménům herního pravěku, fandům videoher zajiskřily oči a na okamžik pustili joystick. Do nádherného traileru ještě tvůrci přimíchali Talking Heads (což není hra, abychom si rozuměli) a já počítal dny do premiéry. A Ralph rozhodně není ten případ, kdy jdete po velkých očekáváních z kina lehce zklamáni.

Základ příběhu vykoumáte z jakékoliv ukázky. Není třeba detailně jej popisovat, poněvadž nejdůležitější jsou vždycky pocity. První půlka předkládá klasickou seznamovačku. S prostředím, pravidly, hrdiny. Tady vládne nostalgie. Nemusíte být zrovna hardcore pařan, abyste si Ralpha užili, ale pravda je, že těch odkazů je tam takové kvantum, že čím více máte nahráno, tím větší je úsměv. A hned kousek za nostalgií je údiv nad tím, že tvůrci vážně zvládli hrnec napěchovat nápady až po poklici. Terapeutické sezení „zloduchů“ v kamrlíku Pacmanových duchů je neuvěřitelné, což se dalo očekávat už podle traileru. Mimochodem, netušil jsem, že i tihle záporáci mají jména. Viz obrázek. Teď už jsem o něco chytřejší a vím, že sezení vede oranžovej, tedy Clyde. Ale snad ještě lepší než klábosení na terapii je následná návštěva baru. Tam už se velký úsměv vyvolaný vzpomínkou na časy u Nintenda změnil v první záchvat smíchu.

To je úvodní polovina, pak se Ralph popere s pár zvraty a pokračujeme. V druhé části se role trošku prohodí. Příběh se zaměří jen na jednu z mnoha her (Sugar Rush – motokárové závody v zemi sladkostí) a jede více podle mustru velké spousty animáků a věřím, že řada diváků zde viděla, či teprve uvidí zlom k horšímu. Nostalgie zmizí do pozadí, ale o to větší místo dostanou jiné emoce. Přeci jen jsem nepřišel na festival postav z videoher, protože - i když to tak nepůsobí - i to by mohlo časem omrzet. Je třeba se s hlavními hrdiny sžít naplno, aby divák opravdu prožíval všechny dějové zvraty s nimi. A zase film funguje na sto procent. Než přijde závěrečné finále, tak už milujete nejen ústřední duo Ralph a malá Vanellope, ale i všechny ostatní charaktery, byť se objeví na plátně třeba jen na několik sekund. Nehledě na to, že i po přesunu do Sugar Rush sypou scénáristé na plátno další kýble svěžích šíleností. Trošku jsem si zavzpomínal na Disneyho Alenku v říši divů z roku 1951, která taktéž sází na salvu gagů, které jsou občas úplně mimo, ale who cares?

Wreck-it Ralph má šmrnc, tempo a rozhodně je nápaditý. Ale když už bych tedy musel hanit, tak si postěžuji na soundtrack, protože i z něj šel vytřískat klenot. Ale to vážně remcám jen malinko, aby to nikdo neviděl. Stejně už mám s Ralphem spojeny Talking Heads.

Výsledek je takový, že kluci a holky z Pixaru teď sedí kolem stolu a se sklopenou hlavou tak nějak tuší, že letos ten pozlacený plešoun přistane jinde. A oprávněně, protože i když nechám stranou fakt, že Brave, či Cars 2 nepatří mezi nejsilnější karty Pixaru, Disney stejnak nasadil obří kalibr. Ten se může směle zařadit i mezi ty největší esa počítačově animovaných filmů. A vůbec se v posledních letech na poli animovaného filmu objeví sem tam nějaká opravdu originální brambora (Mary a Max, Koralína, Fantastický pan Lišák), kterou je třeba schramstnout jako Pacman. Mimochodem, nehodnotím dabing. Film lze díky bohu chytnout i v originále třeba ve Slovanském domě. Takže souhrn: všechny palce nahoru, i u nohou.

Kdy a kde dávají film: Raubíř Ralf

24.11.2012 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout