Přestože pro někoho je to již antikvární etapa, Švankmajerova výstava nese vývojový aspekt – je příležitostí k aktualizaci tohoto směru. Titul výstavy, která sama je uměleckým dílem, je Možnosti dialogu/Mezi filmem a volnou tvorbou a představuje univerzálnost autorova uměleckého výrazu, zejména pak dialog jako jeho zásadní tvůrčí princip, který naplňoval také v souvislosti se svou ženou Evou Švankmajerovou.

„Koncepcí mojí výstavy je v podstatě komplex filmu a volné tvorby, neboli přechod do filmu a zpět,“ osvětluje Švankmajer. „Galerijní prostor je hodně členitý s menšími místnostmi, celkem šestnácti, kde jsou instalovány různé přírodopisné objekty, grafiky, scény filmů, koláže či frotáže a k tomu se promítá film, ke kterému se tato volná tvorba váže, ze kterého vychází. “ Celkem může návštěvník zhlédnout 5 krátkých animovaných filmů (např. nejznámější Možnosti dialogu) a všechny dosud natočené celovečerní filmy (Něco z Alenky, Otesánek, Spiklenci slasti, Šílení, Lekce Faust či nejnovější Přežít svůj život), které se promítají v celé své délce a člověk se může rozhodnout, zda se na ně podívá až do konce, anebo si vybere jen určitý úsek. Lze zde najít i dokumentaci k jednotlivým filmům, například filmy o filmu, ukázky ze scénářů, pracovní deníky, kritiky nebo plakáty. „Není to moc klidný prostor, nic není totiž prezentováno jako samostatný artefakt, nýbrž jako celek, vytvářený cyklicky - výstava může proto působit poněkud nahuštěně,“ dodává.

Švankmajerova fascinace renesancí, alchymií a Arcimboldem je patrná už od samého počátku výstavy; „Arcimboldo na tisíc způsobů“ je prezentován skulpturami ze šišek, hub a mušlí, stejně jako jeho dekadentní „konec“ – tvář na obraze složená z ovoce hnije, plesniví, olézají ji červy a různé nemoci. „Ve své tvorbě, podobně jako staří alchymisté, neustále destiluji vodu svých zážitků z dětství, svých obsesí, idiosynkrazií, úzkostí, aby tak vznikla „těžká voda“ poznání, nezbytná pro transmutaci člověka,“ komentuje tvůrce svou vlastní „Kunstkameru“, představující Švankmajera především jako sběratele.

Po pár krocích se návštěvník ocitá v „doupěti vykrádače přírodopisných kabinetů“; obludky složené z různých částí zvířat a rostlin, kostí záhadného původů, hlíny, tykví a minerálů rozesmějí i děsí zároveň, stejně jako na stěnách visící pseudovědecké ilustrace fantastické fauny. Některé z objektů vznikaly přímým působením minerálních pramenů v Karlových Varech a dělají až fosilní dojem. Podstatná část výstavy je věnována také loutkám – „golemům chránícím před pogromy reality“ – a tzv. mediumním (automatickým) kresbám, které připomínají tvorbu přírodních národů.

Dalším výrazovým postupem, který lze na výstavě spatřit, je tvorba taktilních objektů, které unikátně experimentují s vnímáním uměleckých děl prostřednictvím hmatu, na úkor zraku často opomíjeného smyslu. Koncepce „gestického sochařství“, při kterém je do plastického materiálu (např. hlíny) otiskováno okamžité gesto autora, činí výstavu interaktivní a vytváří tak dialog mezi umělcem a návštěvníkem, který svýma rukama „čte“ taktilní báseň. V této části výstavy je příchozí také konfrontován s jedním ze Švankmajerových obsedantních témat – erotismem – jednak prostřednictvím promítaného filmu Spiklenci slasti a také pozoruhodným masturbačním strojem, který tvoří centrum místnosti.

„Použije bez váhání mimouměleckou techniku a výsledek je vždy působivý, protože původní – autentický, jiné slovo mě nenapadá: Jsou tam jeho obsese, jeho sny, jeho dětství, emocionalita, afektivita. Prostě je to autor, který ručí za své dílo vlastní duší, i kdyby měla být černá,“ komentuje výstavu surrealista František Dryje.

U příležitosti této výstavy vychází i první velká systematicky zpracovaná monografie Jana Švankmajera, mapující a komentující umělcovy životní a vývojové etapy, která není přímo katalogem k výstavě, ale můžeme ji tak chápat. Jejími autory jsou sám Švankmajer, dále František Dryje (studie o vztazích a vztahu k surrealismu), kunsthistorik Ivo Purš (rozebírá pojmy Kunstkamera, manýrismus) a francouzský básník a esejista Bertrand Schmitt, který ji doplnil o eseje věnující se ranému divadelnictví výtvarníka.

A na čem Jan Švankmajer momentálně pracuje? „Píšu scénář k novému filmu Hmyz, který vychází z povídky, již jsem napsal roku 1970,“ říká. Totalitní systém neumožnil autorovi natočit film už tenkrát, když byl, jak říká, v plné síle, a proto jej bude tvořit teď na stará kolena. „A nemusím se už dál trápit,“ dodává s úsměvem. Příběh se inspiruje knihou bratří Čapků Ze života hmyzu; vypráví o ochotnících, kteří na vesnici nacvičují tuto hru a jejich osudy se začnou prolínat s osudy postav, které ztvárňují. „Bude to spíš Kafka než Čapkové,“ říká tajuplně.

Tereza Pavelcová

30.10.2012 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout