Společným jmenovatelem sedmého ročníku Trienále Prostor Zlín je princip návratu – připomínka něčeho, co by nemělo být ztraceno. Výstava se tak snaží zachytit uměleckou a umělecko-historickou připomínku vybraných sochařských a objektových děl z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska, děl, která byla v minulosti (od 50. let do současnosti) fyzicky nebo metaforicky zničená – ať už kvůli ideologii, komerční nebo majetkové zámince, nebo z hlediska umělecké autocenzury.

Maďarská umělkyně Emese Benczúr ve svém textovém sdělení zastřešila celou výstavu, její gesto je politické i nostalgické zároveň, vypovídá nejen o aktuální cenzuře, ale i o krátké paměti, která je pro Střední Evropu typická.

Participace polské dvojice Karolina Kubik a Anna Jochymek se váže k politické rovině projektu, k otázkám aktuálního vztahu společnosti k socialistickým pomníkům. Do příběhu odstranění jednoho z památníků 2. světové války vnesly performativním způsobem nečekaný obsah, poukazující na některé z problémů sexuálních minorit - ukázalo se jak blízko k sobě mají paradox a kontroverze.

Čech Lukáš Houdek vytvořil komplexní intermediální dokument, jehož podstatou je sledování paměťové stopy do relativně vzdálené minulosti, kde archeologie funguje v reálném čase zároveň jako kreace až do té míry, že není zřejmé, která část díla je a která není fikcí.

Slovenská autorka Ivana Sláviková se přiklonila k historické stopě sochařského zadání. Připomíná důležitost nedoceněné sochařky Aliny Ferdinandy (1926-1974), jíž zásluhou se na Slovensku etablovalo komorní sochařství. Multiply předtím nikdy neexistujících bronzových odlitků odkazují na hodnotu i nehodnotu, a jsou velice propracovanou formou pocty.