Typltovy obrazy září. Je to záře radioaktivní. Aktivuje a následně destabilizuje naše nesourodé jádro. Nelítostně proniká všemi buňkami našeho těla najednou. Dodáním záporného náboje v nás ionizuje neviděné, zasuté, nevyslovované, nepohodlné, vytěsňované; "... chtěl jsem malovat věci, se kterejma se divák bude muset střetávat", říká autor. Zobrazuje figuru. Lidskou, zvířecí. Se stejnou naléhavostí, energickými tahy maluje "archetypy venkova". Konev. Kolo. Deštník. Židle. Barel. Je mrtvá kočka bytost nebo věc?

Lubomírova disciplinovanost a pokora před řemeslem kontrastuje se sígrovskou odvahou napálit divákovi dávku laufem ráže 180x240. Jistě je dobré zmínit i kadenci. Mohla by se omylem zaměnit za rytmus. Vše vysvětlí pozdější zjištění, že se nám cosi zarylo pod kůži.

„nemluv na mě / nemluv se mnou / nemluv o mně“1

Jedlíci kukuřice se zakusují do klasů se zvířecí dychtivostí. Zuby interferují s kukuřičnými zrny. Zatímco z plátna na naše zraky útočí sytá modř, zeleň, žluť a červeň, oči jedlíků se slastně přivírají nebo hledí do dáli. Je ta kukuřice geneticky modifikovaná?

Necítili by se na Vysočině víc doma jedlíci brambor? Chyba! Od jistého temného pondělí krmí kukuřice bioplynové stanice. Elektrárny. Pole vyjeli obdělávat spalovači řepky. Pod malovaným stropem haly Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě přede atomová včela.