Jiří Příhoda připravil do renesančního dvora galerie architektonicky pojatou intervenci, ohlížející se za konvolutem performancí a intervencí zastřešená tématem Sochařského parku Roštejna z počátků jeho tvorby. Jiří Příhoda je původem z Vysočiny, ale dnes patří k mezinárodně úspěšným umělcům. Jiří Příhoda (1966, Jihlava) patří k umělcům, pro něž se výrazné vnímání prostoru spojené s monumentálním přístupem k intervencím do architektury, ať již výstavní, nebo architektury jako takové, stalo prakticky synonymem k jejich jménu. Vzpomeňme velké realizace ve velkých výstavních síních známé českému publiku z Rudolfina (Void) nebo ze Zámku Troja (Archa, Helix), zahraničnímu např. z Busanu v Jižní Koreji, nebo jeho příspěvky k architektuře výstav (Neviditelná, NG Praha nebo Prostorové Střihy, NG Praha a další). V osmdesátých letech Jiří Příhoda vytvořil v lese v okolí hradu Roštejna řadu landartových akcí a instalací. Již v této rané tvorbě se ukázalo stěžejním monumentální měřítko i „velké intelektuální i fyzické zaujetí“, jakož i spojení proudů akčního umění, landartu i konceptuálního umění. Ze série intervencí soustředěných v lese se dnes dochovalo několik fotografií, z nichž velká část vznikala v noci, jako součást rituálu, zahrnujícího práci s ohněm a tvarem trojúhelníku. Tyto rituály jakoby zrcadlily silnou touhu po spojení se silami krajiny (prostor Blankytu, Sredni Vaštar), kterou lze vystopovat v práci Jiřího Příhody s jistými obměnami dodnes (vzpomeňme např. série příbytků, ale i touhu po dokonalosti sjednocené s přírodou prozkoumáváním možností zlatého řezu v několika vnitřních instalacích)... Série Sochařský park hrad Roštejn vznikala v letech 1985 až 1989 formou tajných intervencí, což při jejich monumentálním měřítku zajisté nebylo jednoduché. Příhoda využívá kontrasty materiálů, barev, které staví do protikladu se stopou ohně a podporuje je kompozicí samovolně padajících či lámajících se stromů.

Mohutné kmeny, z nichž některé otesává do podoby falických symbolů, natírá zlatou či stříbrnou barvou a činí je v krajině nepřehlédnutelnými, natírá kameny pro místo blankytu, načež kolemjdoucí netuší, zda se jedná o místo nějakého pradávného rituálu, nebo pozůstatek po vojenském cvičení. Některé z fotografií vznikaly v noci a jsou nejspíše dokladem o akci, která proběhla, jiné zaznamenávají výsledek, již stopa ohně společně s opracováním kmene způsobila.