Výstavní projekt jednoho z nejvýraznějších českých malířů střední generace Patrika Hábla (1975) je založen na paralele obrazu a lidského těla.

Nejedná se však v pravém slova smyslu o figuraci, spíš o její do abstrakce "zakletou" metaforu. Obrazy stejně jako lidé mají svoje osudy, kvality i indispozice. Je možné je soudit jen podle vzhledu, nebo po vrstvách postupovat směrem do jejich nitra. Na jednu stranu vznikají v těsné závislosti na lidské tělesnosti, která se promítá například do jejich proporcí a formátu, na stranu druhou zase člověka provázejí a formují od útlého věku. Vzhledem k tomu, že významnou roli v obou případech hraje čas, jedná se o výběr prací s nádechem retrospektivního uvažování, jehož těžiště je však ukotvené v současnosti. Z toho důvodu je v rámci výstavy možné vnímat nejen vývoj Háblova intuitivního přemýšlení malbou, ale zároveň si uvědomovat kontext a vzájemnou podmíněnost jeho tvorby.