Dominantní kultura, kulturní návyky a konvence se propisují do podoby a praktik nejen kulturních a vzdělávacích institucí a organizací, ale také v obecné rovině do kulturních politik a v rovině konkrétní také do uměleckých děl. V současné době můžeme v souvislosti s globálním hnutím Black Lives Matter sledovat ikonoklastické reakce na sochy a pomníky politických a státnických osobností ve veřejném prostoru, které jsou nebo byly spojeny s rasismem, segregací a podporou otrokářských systémů. Ikonoklastické reakce podněcují otázky – nakolik je dnes oprávněné umístění podobných pomníků ve veřejném prostoru? Jak početné jsou pomníky a památníky upomínající na minority a jejich význačné představitele? Jsou ikonoklastické reakce adekvátní či nikoliv? Vede se v rámci této problematiky diskuse nejen v odborné, ale i v široké veřejnosti dostatečně a uspokojivě, nebo spíše minimálně či vůbec, nebo zcela zkresleně? Jak je tato problematika vnímána v českém a slovenském prostředí?

Výtvarné či vizuální umění od dob romantismu spojujeme se svobodou, svobodným vyjádřením a projevem, volnomyšlenkářstvím. Přesto i tento často opakovaný názor je schematický. Umění není jen sférou svobody. Existují umělecká díla (a nejen díla historická ale i více či méně současná), která upevňují určité zaběhané a stereotypní způsoby vidění a prezentování konkrétních skupin lidí. Je potřeba si uvědomovat, že i jazyk uměleckých děl podléhá dobovým trendům a politikám. I on je nástrojem a reprezentantem dominantní kultury. Jazykové kódy a tedy i jazyk výtvarného umění jsou normativní - formují naše uvažování, dopředu nás nastavují, tvarují, předurčují.

Název výstavy BíLá Místa odkazuje k nepřítomnosti a neviditelnosti menšin v majoritní kultuře. Zaměřuje se na díla romských a proromských umělců a umělkyň, kteří zpochybňují a odhalují problematiku dominantních kulturních i jazykových (textuálních i vizuálních) praktik. V některých případech umělci ikonoklasticky a subverzivně reinterpretují již prověřená díla výtvarná i literární a apropriují určité formy, aby upozornili na stereotypizaci v umění, sebekriticky někdy i v rámci svých vlastních uměleckých postupů a posunů. Jindy zkoumají, nakolik se narativy minorit, především romské menšiny, ne-propisují do fungování kulturních a dalších institucí. Bílé místo je prázdno na mapě. Bílá místa jsou mezerami v kulturní i institucionální historii a současnosti.