Výstavní projekt Daniela Hanzlíka (1970) a Pavla Mrkuse (1970) představuje soubor prací, jejichž východiska jsou založena na polaritě fyzického a virtuálního ve vztahu k vnímání času a časových procesů. Na jedné straně vychází projekt z principů známých fyzikálních zákonitostí, podle kterých se orientujeme ve světě. Na straně druhé reflektuje fiktivní svět virtuálních datových prostředí, která ve stále větší míře ovlivňují naše vnímání, prožívání a rozhodování. Tato bipolarita v současném světě splývá v jeden celek a vytváří novou iluzi reality.

Díla jsou vytvořena převážně kombinací objektů, projekcí a prostorových instalací. Využívají uzavřené audiovizuální formáty, ale i principy vizualizace dat v reálném čase a interaktivitu.

Výstava se člení do prostorových segmentů, na samostatné a společné realizace. Zároveň ale zachovává vzájemnou prostupnost. Ve výsledku je prostředí výstavy sjednoceným rámcem pro zpřítomnění času prostřednictvím zrakového smyslu. Projekt neotevírá pouze otázku, jak vidět čas, ale jak vidět různé časové formáty, ty přirozené i ty simulované. Překládání času do analogických formátů vizuální imitace má svůj základní či zakládající kulturní a civilizační smysl. Je tu skryto cosi podstatného, co projekt VIDĚT ČAS zpřítomňuje, a nač odkazuje, ať už tyto odkazy směřují do minulosti, přítomnosti či budoucnosti.