RECITÁL LUCIE BÍLÁ za klavírního doprovodu Petra Maláska

Petr Malásek: „Na recitálech s Lucií miluji improvizaci“.

Klavírista Petr Malásek doprovází Lucii Bílou během jejích recitálů po celé republice. Znají se řadu let. Jsou hudebně i lidsky naladěni na stejnou notu. Petr na podiu často bývá terčem vtipů, které Lucie divákům s oblibou vypráví.

S Lucií Bílou hrajete asi deset let a pojí Vás přátelství, že?

My se známe strašně dlouho. Poprvé jsme se setkali při nahrávání Neposlušných tenisek, což byl první hit Lucky. Tenkrát jsem byl člen orchestru, se kterým nahrávala. Pak jsme se střídavě setkávali a naopak nás život zase rozděloval, ale teď už spolu hrajeme opravdu dlouho. Lucka je fajn holka a tím, že se dobře známe a máme možnost se při té muzice ještě více poznávat, tak je to bezvadný. 

Lucie během recitálu často žertuje na Vaši adresu. Dostala Vás už někdy svým vtipem, že jste se úplně odboural nebo jste vůbec netušil, co říct?

Obvykle nevím, co říct, protože Lucka je hrozně rychlá (smích). Nejhorší, co se nám stalo, bylo, když jsem hrál a praskla pode mnou židle u piána, jak jsem nakynutý. To jsme se oba tak smáli, že jsme nemohli skoro pokračovat. Lucka má dokonce tu ulomenou nohu někde schovanou jako suvenýr.

Na čem závisí výběr písniček během recitálu? Vybíráte je společně? Prosadíte si občas svou oblíbenou?
Byť mají koncerty svoji pevnou "kostru", čas od času k proměnám dochází. Saháme společně do repertoáru z minulosti, do tvorby různých zahraničních písničkářek či do melodií z oblasti filmu či klasické hudby. Pokud ale písnička není "oblíbená" u nás obou, nemá vůbec smysl ji zařazovat.
Můžete během koncertu improvizovat?
Dokonce musím! Každý koncert je originál, ovlivněný atmosférou v sále, náladou publika, náladou naší... A situace, které přicházejí nečekaně a vyžadují naprostou improvizaci na našich vystoupeních miluju úplně nejvíc!
Skládáte taky písničky? Pokud ano, hrajete s Lucií nějaké Vaše?
Písničky skládám. I když ne tak často jako jiné hudební počiny... Ale připravujeme na podzim nové autorské CD, tak tam bude určitě příležitost nejen pro mne, ale rýsuje se také pár docela překvapivých autorů.

Jaký je rozdíl, když jste na podiu sami dva během recitálu a naopak pokud hrajete s kapelou?

Když je víc lidí, tak je větší legrace. Na druhou stranu recitály mají zvláštní atmosféru. To je jako, když si uděláte táborák, a sedíte u něj s velkou partou, a smějete se. Nebo sami dva se díváte do plamenů, povídáte si a užíváte si ty chvíle.

Jednou jste prý o Lucii prohlásil, že má nejhezčí zadek v showbusinessu. Je to pravda? Vy během koncertů vidíte právě její pozadí, že?

Ani nevím, že jsem to někde řekl. Ale je pravda, že celou dobu koncertu z pozice sedícího střelce mám pěkný výhled (smích). A byť jsem to asi nikdy neřekl, tak opravdu má.

Lucie Bílá: „Cestou na koncerty v autě háčkuji“.

Naše nejlepší zpěvačka Lucie Bílá má za sebou velmi úspěšný rok. Získala Zlatého slavíka nebo vydala album plné duetů. Výjimečně se jí daří už třetí rok za sebou.

Událo se v posledních letech něco, co byste nejraději vymazala?

Nemám ráda lítost. Raději ať mi někdo vyčítá paličatost. Celý loňský rok byl pro mě znamením splněných přání, uzavírání kruhů a to v práci i soukromém životě. Když se podívám zpět na těch 18 "slavičích" let, zažila jsem toho tolik, že by bylo nemožné, aby v tom seznamu nebyly i pády a prohry. Jediné co bych nechtěla, prožít to znovu. Ale měnit bych to nechtěla. I když mám v obličeji o pár vrásek víc, jsem to já a vše co bylo, ke mně patří.

Na co se těšíte v příštích třech letech?

Před třemi lety jsem stála znovu na začátku a říkala si: „Už prosím žádné změny“. Ale změnám se člověk neubrání a já jsem za ně vlastně ráda. Už mám na očích dioptrické brýle a připadám si tak moudřejší (smích). Mám novou lásku a cítím se šťastnější a v mé rodné vísce přibude satelitní bezbariérové městečko a já jej s láskou podpořím, přesto že jsem si u všech jmenovaných věcí vždycky říkala, že se nikdy nestanou. Takže teď už neříkám „nikdy“ a těším se na další změny, které přijdou.

S komorními koncerty za doprovodu Petra Maláska vyprodáváte sály po celé zemi. Není pro Vás několikahodinové cestování za koncertem vyčerpávající?

Využívám každé volné chvilky k odpočinku. V autě se dívám na detektivky nebo háčkuji. Mám taky ráda sudoku, jsem jím úplně posedlá. Když nemůžu přijít na správné řešení, odkládám i spánek (smích).

Na pódiu vyprávíte vtipy a různé historky. Máte je dopředu připravené?

Nechávám tomu volný průběh a i já se pak sobě divím, co to někdy melu (smích).

Záříte i na Facebooku. Profil máte druhým rokem a fanoušků už přes 90 tisíc. Stala jste se tak nejoblíbenější ryze českou zpěvačkou na této sociální síti. Uměla byste po letech v showbyznysu říct, kde je hranice, za kterou novináře ani zvědavce nepustíte?

Když jsem začínala, připadalo mi logické rozdat se úplně a nenechávat si žádné rezervy, ale tenhle talent jsem časem ztratila. Chvála Bohu za to. Není lehké udržet si svá tajemství a hranici, kam nikdo nesmí. Na to mám příliš veřejné povolání a příliš známé jméno. Ale bojuji o to statečně. Není to v žádném případě o tom, že bych ztrácela lásku k lidem, ale je to nutnost, abych lidem měla ještě dlouho co nabízet.