Latinský termín Stella Maris – hvězda mořská – je spojován s Pannou Marií jako ochránkyní námořníků či s bránou nebes. Autorka jej použila pro název své instalace, sestavené pod barokní klenbou Experimentálního prostoru s historickým bazénem, jako metaforu zrcadlení vzdáleného univerza a skryté povahy Země. Obrazy soustředěné na cyklické dění v kosmu (Ultraprostory) jsou konfrontovány s objekty, v jejichž živelných strukturách hmoty se prolíná mikro- a makrokosmos (Temná místa budoucnosti). Objekty ve tvaru pravidelných mnohoúhelníkových mís nesou mariánskou symboliku hvězdy a vody, uvnitř objektu se však odehrávají částečně řízené procesy tekuté hmoty. Autorka prostřednictvím vzájemných chemických reakcí barev a dalších materiálů a různých časů schnutí vytváří dynamické struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Členité kresby v hmotě vyvolávají řadu asociací. Připomínají satelitní snímky povrchu Země nebo vyprahlé krajiny jiných planet a současně v kontrastu s tím struktury minerálů v mikroskopickém měřítku. První z těchto objektů vytvořila autorka před dvěma lety na základě vlastního zážitku při pohledu na údolí Roșia Poieni v Rumunsku, zaplavené jedovatým kalem z měděného dolu.

Dagmar Šubrtová ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje postindustriální krajinu, zajímá se o procesy přeměn a o působení člověka, jenž svou činností ovlivňuje globální systém. Pozoruje procesy přírody a uvědomuje si křehkost Země ve vesmíru, její neustálé ohrožení z vnějšku i vnitřku. Druhá část instalace Hvězdné nebe v podzemí, umístěná ve sklepních prostorách, navazuje na starší výstavní projekt Salve Vales projekcí noční oblohy v podzemí, v němž poukazovala na ambivalenci pojmů „vnitřní“ a „vnější“. Současná prezentace se zaměřuje na zvažování poměrů nahoře a dole, vzdálené a blízké, mikro- a makrosvět.

Otevírací doba a vstupné