Vratislav Nechleba (1885–1965), žák Maxmiliána Pirnera a člen SVU Mánes, byl v první polovině 20. století nejslavnějším a nejvyhledávanějším autorem tzv. oficiálních portrétů. Maloval prezidenta T. G. Masaryka, herce Eduarda Vojana, politika Karla Kramáře a movité průmyslníky a obchodníky. Namaloval také množství autoportrétů. Kromě toho se věnoval i žánrovým výjevům a zátiším. Navazoval na rembrandtovský odkaz portrétní malby a také jako konzervativní zastánce tradičních hodnot, vybudovaných Hynaisem, Ženíškem, Brožíkem a Schwaigerem, ostře vystupoval proti moderně. V  tomto duchu vedl i své žáky v době, kdy působil na pražské AVU. Zde byl v letech 1918- 1958 profesorem a několikrát se stal i jejím rektorem. Malířovy vyhraněné postoje inklinující k historismu a k tomu excentrická povaha jej postupně uvrhly do izolace. Na jeho dílo bylo nahlíženo s despektem, stával se častým terčem kritiky a postupně jeho tvorba upadla téměř v zapomnění.

Ve sbírkovém fondu galerii GASK se nachází sedmdesát pět děl tohoto umělce, která se do sbírky dostala darem od Anny Nechlebové. Řada pláten je rozpracovaných a  nedokončených. Některá bylo nutné restaurovat a díky tomu došlo i k novým odhalením.

Na obraze Studie vlčáka chybí významná část malby, především obličej, jenž autor sám, pravděpodobně v afektu, zakryl barvou krátkými energickými tahy širokého štětce. Restaurátorský průzkum odkryl nečekané souvislosti. V podmalbě nedokončeného obrazu identifikoval původní podobiznu. Tato tvář se shoduje s portrétem muže, jehož původ sice neznáme, ale který se objevuje na jiném Nechlebově obraze nesoucí název Muž v loveckém.

Pro odborníky i diváky vyvstává řada otázek týkající se geneze obou děl, vztahu mezi oběma různě rozpracovanými plátny, autorovým postojem vůči portrétovanému a důvodu, proč vlastně malíř obrazy nedokončil, nedatoval ani nesignoval.