Mikoláš Axmann je dnes nepochybně vnímán jako ten, kdo vrací grafické technice litografie, tedy kamenotisku, jeho prapůvodní podobu, původní postup a materiál, skutečně kámen. Jeho tvorba je však stěží charakterizovatelná slovem „grafická“. Otisk z plochy kamene je pro něj jiným velmi specifickým způsobem vzniku imaga, obrazu světa. A tento obraz není u Axmanna velmi často jen kresebný, černobílý, ale buduje ho i barva, jež je energií světla.

Primárním Axmanovým inspiračním zdrojem je nepochybně příroda, jejíž viditelnou a hmatatelnou podobou je i vegetace, krajina a její prostor. On ovšem nehledá pouhé podoby věcí, ale jejich vitální struktury a v nich promlouvající hlubinu smyslu.

Svět vyvstává před divákem Axmannových obrazů a kreseb většinou jako příroda ovládající prostor lidského žití, které je v něm vpleteno. Svět se tu začasto ukazuje jako nesnadno prostupný a tajemný prostor. Ten je v Axmannových pracech činěn viditelným gejzírem kmitajících silokřivek toku energií, protože statičnost světa je pouze zdánlivá. Jako by umělec svými obrazy procházel udivující stavbou světa, který není rozdroben na předměty, ale je stále složitou živoucí, oduševnělou strukturovanou jednotou, v níž je člověku nabídnuto porozumět sobě v této horce tepající síti světa

Výstava nazvaná Sítnice prezentuje autorovu novější tvorbu, kterou ovšem spojuje s pracemi staršími i pracemi z nejrůznějších tematických okruhů v jeden celek, který dává najevo, že čas jeho tvorby není lineární. Tentokrát se v ní Axmann, podobně jako v plzeňské výstavě Lazaři, soustřeďuje především na černobílou hutnou kresbu a malby na papíře. Jejich výrazná, dynamická gesta jsou zaznamenána výlučně červenou barvou vyvolávající vždy silné emoce.

Mikoláš Axmann potvrzuje výstavou Sítnice nejen své tvůrčí situování bez distance uprostřed složitosti, tajemnosti prostoru světa, ale i uprostřed svého vlastního díla minulého, současného i budoucího jako by časová posloupnost v něm nehrála žádnou roli. Vše, i čas, je stále s ním.

Ivan Neumann