Od konce 90. let po současnost prošlo Petrbokovo malířské dílo postupnou formovou proměnou, především v barevnosti, ale i v nových kompozičních řešeních. Prostor, který vytváří rámce pro vznik a vývoj obrazu, je často konkrétní interiér, nezřídka je dokonce odrazem místa, ve kterém má být či bude obraz instalován. Tento přístup k vlastním dílům také částečně osvětluje a ospravedlňuje Petrbokovy alchymické manipulace s převzatými motivy (vlajky, státní symboly, intimní rodinné motivy atd.). Při tvorbě obrazu postupuje Jiří Petrbok spíše jako hudební skladatel, který vedle sebe dává jednotlivé tóny, postupně je přidává či odebírá, zkouší různé harmonie a akordy. Hudebnost těchto obrazů je intenzivní a přímočará, od zvuků ticha přes monotónnost minimalismu, po bouři symfonie. Na stranu druhou je zejména jeho cyklus Vlajková jasným postojem k současnému vyprázdnění oficiálních symbolů.

Výstavu tvoří čtyři základní témata spojená s domovem, od čistě osobní roviny po obecnější vnímání domova, jako specificky definovaného místa. To místo se postupně rozšiřuje a ze soukromí vcházíme do světa, který je bohatý, ale i nepřehledný a záhadný či dokonce strašlivý. Výstava představuje zejména nové práce, které zatím nebyly na veřejnosti představeny.