Krása této kompozice ale je, podobně jako koncepce celé knížky, spíše náhodná. Což však knize neubírá na zajímavosti. Koláže ze starých adres, rastrů a piktogramů jsou autentické možná právě díky kaňkám razítkové barvy a starým skvrnám od lepidla. Ze samotných razítek v knížce pak lze vyčíst jen tolik, že byl autor činný v soudobém mail artu a právě také obálky dopisů od svých kolegů neváhal použít k vlastní práci, která je proto razantní i citlivá. Autor totiž dopisy od svých kolegů musel zničit, aby z nich získal potřebný materiál. Přitom si vypůjčil pouze formální a dekorativní prvky a samotný obsah obálek, sdělení, která přinášela, pominul. Z razítek vytvořil koláže přitažlivé pro oči. Zůstala v nich ukryta dálka, ve které mají kořeny. Jména neznámých italských, německých i polských měst, která procestovaly. Jsou zaprášené, zohýbané, ale právě těmi šrámy získaly na kráse.

Citlivé je také i samotné řešení knížky. Které je docela obyčejné, skromné a veselé. Ta knížka připomíná kufr cestovatele. Je barevná, trošku potrhaná, secvaknuta levnou kancelářskou sponkou, s obálkou z ručně tištěného linorytu. Její titul je žertovný a obsah tvoří útržky vzpomínek na dobu, kdy se ještě nosil mail art.

Jenomže tato doba je již dávno pryč. Je to především sentiment, který nám dovoluje knížce porozumět. Spíše než jako na umělecké dílo, díváme se na ni jako na úsměvnou připomínku osmdesátých let, ve kterých vznikla. A já se nemohu ubránit srovnání. Móda fanzinů se před pár lety vrátila a řada umělců dnes opět pilně stříhá pomyslná razítka z obálek. Pomyslná, protože technolgie pokročily. Bohužel pouze technologie.

A tak zde vzniká mnoho nových knih, které se velmi podobají té zde vystavené. Na rozdíl od této jim ale ještě neprošlo datum spotřeby. Dnes jsou v módě a jejich autory známe. Ještě víme, že to jsou milí lidé. Kteří svoji práci myslí dobře. Jsou veselí a stále věří v múzu. Která tentokrát nepřišla. Co ale zbyde, až tyto omluvy propadnou času?