Poetické kvality díla Jana Zrzavého, jeho ilustrace k Erbenově Kytici a k Máchovu Máji, melancholie a mollový smutek dojímaly citlivá nitra Češek a Čechů po mnoho desetiletí. Byl živou legendou, když si vykračoval s hůlkou a baretem po zámeckých schodech ke svému ateliéru v domě sochařky Hany Wichterlové. Lidé ho na ulici poznávali a oslovovali ho. V poslední etapě svého života byl považován za umělce vskutku národního.

Vycházel ze symbolismu počátku 20. století. Byl vždycky svůj, zcela odlišný, po avantgardních počátcích ho můžeme nejblíže přiřadit mezi umělce preferující neoklasicismus, novou věcnost, magický realismus, lze hovořit i o metafyzické malbě.

Nejúspěšnější obrazy Jana Zrzavého nejsou spontánní, naopak, komponoval jejich stavbu velmi pečlivě. Maloval převážně v noci. Nepotřeboval denní světlo a motiv před sebou, nebyl realistický malíř, pracoval zpaměti a podle skic. Ke každému obrazu vznikla řada přípravných kreseb a také finální kresba uhlem obvykle ve stejné velikosti.

Výstava se soustředí na čtyři nejdůležitější okruhy autorova díla. Rané, radostné, expresivní a někdy i erotické kresby okolo první světové války nahrazují stylizované převážně ženské figury nadané psychologickým obsahem. Neobyčejnou intenzitou působí náboženské motivy, tváře usměvavých andělů, Krista a Jana Křtitele prozářených mocným charismatickým tajemstvím. Poslední část výstavy tvoří krajiny z Bretaně i Čech, z Vysočiny i Ostravska, z římské Via Appia a z Benátek. Na obrazech Benátek a většiny zátiší dominuje geometrie, jen zlehka připodobněná odrazu skutečného světa.

Krajina Jana Zrzavého je vždy jevištěm, kam ještě nepřišli lidé, nebo scénu právě opustili. A je zároveň zátiším, jen místo jablek a váz jsou zde domky, stromy, kříže a studny. Také lodě autor namaloval v závětří přístavu v Camaretu, rozhozené na poklidné hladině jako jablka a hrušky po ubrusu. Mezi vystavenými pracemi se nacházejí i mnohé aukční rekordy posledních let.