Běla Kolářová se narodila roku 1923 v Terezíně, obchodní školu absolvovala v Praze, kde pak za války pracovala v knihkupeckém družstvu. Roku 1944 se seznámila s básníkem Jiřím Kolářem, za něhož se po pěti letech vdala. V prosinci 1952 byl manžel zatčen, propuštěn byl po devíti měsících. V polovině 50. let už Běla pořizovala první snímky z pražské periférie, později i dětských her. Roku 1961 ji zaujala věta v jakémsi časopise: „Celý svět je ofotografován“. Tehdy vznikly první umělé negativy, kdy autorka na sklo nebo jiný transparentní podklad pokládala útržky papírů, jízdenek, vlasy, drobky a odpad z kuchyně (například kousky bramborových slupek, řízku nebo škraloup) i celé drobné předměty a zvětšovala je na fotografický papír. 

Kolářová pracovala s tématy a materiálem z ženské části světa, předbíhajíc o řadu let feministické tendence. Zdařilými pokusy o absolutní fotografii se staly luminogramy, kresby světlem. Někdy jí sloužil k vytváření světelných stop přímo na fotopapír gramofonový přístroj, jindy používala nejrůznější rastry tabulového skla, jimiž deformovala již existující negativní obraz nebo s ním s milimetrovou přesností manipulovala. Tímto způsobem pracovala i s portréty obdivovaných básníků a výtvarníků, které těmito postupy derealizovala – různým způsobem upravovala. Často pak propojovala obraz a text, stejně jako tehdejší tvůrci vizuální poezie.
Roku 1963 vznikla skupina Křižovatka, sdružující zejména autory konstruktivistických tendencí, fascinovala je „nová příroda“, svět formovaný lidskou činností. První samostatnou výstavu měla Běla Kolářová roku 1966. Koncem šedesátých let se ve Špálově galerii v Praze účastnila výstavy Někde něco. Vytvořila tam speciální instalace z reálných předmětů, význam těchto prací nebyl dosud patřičně doceněn. 

Jiří Kolář podepsal roku 1977 Chartu 77, manželé pak roku 1980 odjeli na pozvání Centre Georges Pompidou do Paříže. Rok nato se Běla vrátila do Prahy, ale zpět do Francie směla vyjet až v polovině osmdesátých let. Tam jí pak roku 1989 Jiří Kolář vydal obsáhlou monografii Bela Kolarova (Editions Revue K). Manželé se pak definitivně vrátili do Prahy až v roce 1999. 

Uměleckoprůmyslovému museu v Praze se roku 1996 podařilo získat jedinečný soubor jejích fotografických prací. Přijetí prací Běly Kolářové do širokého rámce české fotografie nebylo ještě na počátku devadesátých let samozřejmostí. Defintivně se to stalo až po její účasti na přehlídce soudobého umění Documenta v Kasselu (2007). Běla Kolářová zemřela 12. dubna 2010 v Praze.