Joska Skalník (1948) byl jedním z předáků Jazzové sekce, od jejíhož vzniku uplynulo již téměř půl století. Skalník je bez nadsázky otcem snadné vizuální rozpoznatelnosti produkce této státem neřízené organizace. Jednoduchý grafický jazyk, který zvolil pro její, jak by se dnes nejspíš řeklo „jednotný vizuální styl“ (stejně jako obaly gramofonových desek) se vyznačoval sebevědomou čistotou, s níž uměl zúročit ohlasy samizdatové estetiky a těžit z limitované kvality tehdejšího tisku. 

Stejně přesvědčivě pracoval s poeticky surreálnými kolážemi a asamblážemi, odkazujícími k výtvarným strategiím angloamerických autorů hudebních tiskovin. Byla to směs v místních poměrech novátorská a duchaplná. Stala se také základem estetického cítění klanu, kterému byl cizí diktát dobových masmédií a vkus jejich konzumentů. Pozice Josky Skalníka byla paradoxním způsobem výhodná. Na vkus zmíněných institucí ani jejich posluchačů nemusel brát ohled – kapely, pro které pracoval, pro ně stejně nehrály. 

Joska Skalník se během posledních dvaceti let ke své práci grafického designéra příliš nehlásil. Obvykle ji ani nezařazoval do svých malířských bilančních přehlídek. V letošním roce, kdy oslaví své 70. narozeniny, se rozhodl tento segment své práce vystavit v reprezentativní šíři, umožňující pochopit nejen její estetický kód, ale i smysl v pozapomenutém klimatu reálného socialismu.