Martin Kuriš maluje obrazy, na kterých vidíme právě to, co ho obklopuje. Může se to zdát v dnešním po atraktivitě dychtícím a neustále se rozpínajícím světě obyčejné a nezajímavé. Je samozřejmě zjevné, že Kuriš umí malovat, ostatně absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Ale kromě zvládnutého řemesla toužíme ještě po něčem dalším, po příběhu, který lze sdílet, po znejistění, které lze ztotožnit.

Kuriš žije na venkově vysoko v kopcích nad klikatícím se labským údolím asi na polovině cesty mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Krajina i komunita lidí, kteří ho obklopují, téměř výhradně určují příběhy autorových obrazů. Není to ovšem patrné ihned, k tomuto poznání je potřeba se postupně dopracovat poctivým pozorováním toho, co je na nich zachyceno.

Martin Kuriš se totiž rychlému čtení svých maleb jaksi podvědomě brání tím, že nezřídka vypráví příběhy, které se každodennímu životu vzpírají. Jeho narativ osciluje mezi lidovou mytologií ve formě pohádky a hyperbolickými portréty jeho sousedů či monumentálními kompozicemi zachycujícími komplikovanou krásu zdejší opuštěné kulturní krajiny. V jednom cyklu, v jediném obraze se přitom často všechny tyto ozvuky potkávají a prolínají a společně vytvářejí podmanivý mnohohlas, který šeptá to, co by nemělo být zapomenuto.