Písaříkovy malby i trojrozměrné objekty vycházejí z určitého rozbití celku. Jedná se o proud neustálých tvarových i myšlenkových proměn, který vychází z postmoderního uvažování.

Z tohoto nestabilního dění může oko zachytit jen určité fragmenty, neúplná sdělení, na něž se napojují asociace a vzpomínky. Pohled klouže po povrchu věcí, zastavuje se u znakových struktur, neobvyklých tvarů a nechává se oslnit záblesky.