V době, kdy jsme svědky, jak ve společnosti vzkvétá nad zuboženou „pravdou“ a „láskou“ stará dobrá přízemnost, omezenost, neomalenost, sprostota i servilita, jedním také starým a dobrým slovem „buranství“, v době, kdy extrémně nízké způsoby jedněch vyvolávají extrémně přemrštěné reakce druhých, se pomalu, ale jistě blíží rok 2018 a s ním i 100. výročí vzniku samostatné Československé republiky.

Vedle velkých oslavných gest přijdou na řadu i úvahy, kam a jak (a zda vůbec) se Češi za ono století dostali. Opera obvykle nedokáže příliš pružně reagovat na „žhavé otázky současnosti“, máme však po ruce jedno dílo, které vzhledem k výše řečenému snad ani nemůže nebýt v Národním divadle roku 2018 uvedeno: Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy, absurdní burlesku o chronických morálních neduzích českého člověka či možná lépe – človíčka.

Jeho diagnózu nejprve popsal nástroji satiry a ironie (které jsou nám naštěstí rovněž blízké) velký český básník a prozaik Svatopluk Čech ve svých „broučkovských“ novelách z roku 1888. 

Po něm se námětu ujal Leoš Janáček a opatřil jej stejně satiricky a ironicky vybroušenou, ba nabroušenou hudbou. Jeho bezesporu nejgrotesknější opera se rodila celých devět let (1908–1917) a nesnadno hledala svůj konečný tvar. Složitý vznik a cesta Výletů páně Broučkových na jeviště pražského Národního divadla spadá „shodou okolností“ právě do let neméně složitého vzniku a budování naší republiky.

Vyvolají v nás osudy páně Broučkovy tak jako mnohdy předtím a v rozporu s úmysly autorů opět spíše sympatie, ba soucit, nebo mají šanci i následující slova Leoše Janáčka? „Chtěl jsem, aby zhnusil se nám takový člověk, abychom jej na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě (bravo!).“