Milenec , sólové představení islandské tanečnice a choreografky Báry Sigfúsdóttir, existuje ve dvou verzích. Původní divadelní verze pro černé divadlo obsahuje působivou scénografii s fotografiemi od francouzské umělkyně Noémie Goudal, z jejíž série Les Amant si Sigfúsdóttir vypůjčila titul pro své představení.

Toto krátké sólo se skládá ze dvou částí, ve kterých můžeme zpozorovat vzestup a pád živočišného druhu. První polovina je naplněna růstem a potencí, druhá rozkladem a destrukcí.

Shrbené stvoření – může to být pravěké zvíře, ale zrovna tak rostlinný druh nebo jediná buňka: ve skutečnosti to není individuální bytost, ale organismus, druh, který vyvíjí. Tento vývoj začíná vybrací svalů v ruce, ruka otáčející se směrem ven, následovaná pomalým, ven směřujícím skládáním těla, jako lotosový květ.

Kroucením prstů na nohou začníná pokus se vzpřímeně postavit a růst – ale ‘končetiny’ tohoto stvoření se nezdají navzájem dobře vyladěné, klouby nedokážou vykonávat svou práci, nohy, ruce, prsty a paže se samostatně ohánějí jako končetiny hvězdice, neomezované centrálním nebo autoritativním, vůdčím vědomím. Jsme svědky procesu pokusu a omylu: příroda odměňuje to, co se náhodně nejvíce přizpůsobí svému prostředí. Někdy se proces růstu zastaví, jen aby, náhlým šokem – záchvatem růstu – znovu započal.

Milenci v představení nejsou tak úplně v romantické náladě; choreografie znázorňuje vztah mezi přírodou a člověkem v majetnicko-agresivním smyslu: bod, kde lidská kultura přemůže přírodu, aby ji úplně vysála, láska, která je tak velká, až se stane destruktivní.