Kdybychom měli vyjmenovat pět filmů, kterým se podařilo vystoupit z beznadějného provincionalismu českého filmu dvacátých let, a ne-li námětem, pak alespoň formálním zpracováním se přiřadily k tehdejší špičce filmu evropského, nechyběl by mezi nimi vedle Erotikonu Gustava Machatého ani Varhaník u sv. Víta. Stejně jako u Erotikonu se i v tomto případě scenárista jmenoval Vítězslav Nezval.

Hudba Jana Rybáře, která na tomto představení zazní ve světové premiéře, je jeho druhou prací pro němý film (první byla hudba k Murnauově Upírovi Nosferatu, uvedená v Ponrepu v roce 2015). Napsána je pro desetičlenný orchestr (s využitím varhan) a ženský sbor. Vzhledem k tématu v ní nalezneme odkazy na duchovní hudbu (např. gregoriánský chorál), ale i názvuky jazzu.

Celkově však kompozice využívá dramatického potenciálu snímku a je poměrně různorodá – využívá melodických ploch, repetitivního minimalismu i čistě témbrových prvků. Ženský sbor pracuje s prostorovým efektem a na několika místech vstupuje do děje jako tzv. diegetická hudba – tedy hudba, kterou by hrdinové snímku měli možnost zaslechnout.