Sedmá kapitola Prostoru pro pohyblivý obraz představuje provokativní a výjimečné vybočení z nastoupeného kurzu. Ve středu pozornosti tentokrát nebude pohyblivý obraz, jeho nepřítomnost, vizuální prázdnota či očekávání pohybu (obrazu). Generátorem pohyblivého obrazu, nabízejícím imaginární obrazneboli přelud ve formě propojení zvuku a světla, tu totiž bude samotná sedmá kapitola.

Přelomová tvorba Briana Ena, legendy experimentální hudby, je po celá desetiletí ohňostrojem fantazie a ambientu schopným očarovat posluchačovy smysly a překonat hranice rozumu i citu. Své nové, v pořadí již pětadvacáté sólové album The Ship (2016), které je současně vícekanálovou trojrozměrnou zvukovou instalací, Eno popisuje jako svého druhu „hudební román“, jenž je volnou koláží příběhů inspirovaných zkázou Titaniku, první světovou válkou, větami nahodile vytrženými z e-mailů i autorovými vlastními (neúspěšnými) literárními pokusy, přičemž vše je remasterováno prostřednictvím algoritmického generování textu. Titulní jednadvacetiminutovou skladbu přirovnal jeden z kritiků k „divadlu mysli“, jež se skládá z pípání sonaru, vyzvánění lodních zvonů a lidských hlasů, které se vzájemně prolínají a vystupují ze světélkující zvukové krajiny evokující orchestr či se v ní naopak ztrácejí.

„Zdá se, že lidstvo osciluje mezi arogancí a paranoiou,“ píše Eno. A The Ship, odkazující ke dvěma katastrofickým událostem, k nimž došlo o století dříve, tuto úzkost zachycuje. Třídílná skladba Fickle Sun je chvalozpěvem opěvujícím mladé vojáky, kteří se jako velká voda valili na rozbahněné bitevní pole v Belgii, kde položili své životy a jejich rozkládající se těla se „obrátila v hlínu“. Závěrečnou skladbou je coververze hitu Velvet Underground z roku 1969 I'm Set Free, která opouští posluchače s Lou Reedovým veršem „I'm set free to find a new illusion“.