Věhlasný flétnista, ale spíš multiinstrumentalista, skladatel, experimentátor, pedadog a neobyčejně interaktivní hudební klaun, zkrátka „fenomén Stivín“, jak ho nazval publicista Ivan Poledňák.

Nekorunovaný král jam session rád tvrdí: „Mně je vlastně jedno, s kým hraji. Mohl bych hrát třeba s deseti tubisty, kdybych cítil, že si s nimi rozumím.“ Není nutné, když mu po boku stojí světoznámý kontrabasista Miroslav Vitouš.

Je potřeba prolétávat jeho životopis? Ne že by to při vší úctě k němu papír neunesl, otázka ale zní jinak: je opravdu na místě návštěvníkům Jazzince znovu zdůrazňovat velikost apoštola české kontrabasové školy? Připomínat zakladatelství nesmírně vlivných Weather Report, hraní s Milesem Davisem, Dukem Ellingtonem, Chickem Coreou, Janem Hammerem, Herbie Hancockem, Janem Garbarekem a desítkami dalších jazzových velikánů?

Při pohledu na Stivína s Vitoušem pamětníkům možná naskočí legendární duo Stivín & kytarista Rudolf Dašek: telepaticky a svobodomyslně k sobě připoutané muzikanty. Ani s Miroslavem Vitoušem si toho moc před koncertem říkat nemusejí: znají se z 60. let, a jestliže oba v něčem vynikají, tak v naladění jeden na druhého – „komponováním během improvizace“. Příležitost setkat se na podiu si oba sedmdesátníci užívají. Stivín se překonává na flétnu a Vitouš rozeznívá kontrabas prsty, smyčcem a přídavnými efekty.

Posloucháme od nich jazz, ale takový, řekněme jinačí, čerstvější a lákavější. A stále vzácnější: nezapomínejme, že Miroslav Vitouš žije v zahraničí.

Proto loni několikrát za sebou vyprodali pražskou Redutu a zájem o jejich vystoupení zůstává obrovský. Však také kdo by netoužil po setkání s legendami.

Ondřej Konrád koncert popsal dokonale: „Navenek se chytali změn dynamiky, nahozených melodií či naznačených směrů toho druhého. Udržovali oční kontakt. Ale pod tím probíhala nepřetržitá reakce, hudba vznikající a zanikající v daný okamžik, esence jazzu. Vitouš se Stivínem, kteří dospívali, když volná improvizace v duu teprve přicházela do módy, v ní dnes zúročují cennou zkušenost. To, jak jimi v Redutě „procházela hudba“, bylo osvěžující.

Jeho jazzová hudba připomíná mohutný soutok mnoha řek, a pokud do ní zařazuje vlivy a přístupy které by jiného asi ani nenapadly, žánru se tím nevzdaluje, pouze vědomě přiznává, že žádnou hudbu na světě, tedy ani jazz, nelze považovat za uzavřenou záležitost. Podobně jako u Stivína samotného od nich posloucháme jazz, ale takový, řekněme jinačí, čerstvější a lákavější.

A nepředvídatelný, zvlášť když je na podium pouze sám s nástroji, elektronickým smyčkovačem a tím svým stínem.