Nejde o klasické uvedení klasického Molièrova textu. Ale o scénické, herecké a hudební variace, které se zkráceného textu jeho komedie drží. Nepřidávají text. Nemění ho. Vycházejí z předlohy.

Vzniká představení, které má snahu otevřít Molièrovu komedii z nečekaného divadelního konce. Uniknout klišé, které jsou spojovány s touto „starou divadelní historkou“. S touto „divadelní olympijskou disciplínou“.

Režisér Jan Nebeský nikdy nezpracovával klasické texty v očekávatelném a očekávaném stylu inscenování, v němž dominuje nějaký jasný výklad. Vždycky klasické tituly spíše rozebíral, aby se k jejich podstatě dostal přes asociativní sled obrazů, nečekaných akcí, gest, rytmů. Vzpomeňme jeho režie Schillerových Úkladů a lásky nebo Molièrova Dona Juana ve Stavovském divadle. Asi nejneočekávanější podobu měla jeho inscenace Shakespearova Krále Leara v historické budově Národního divadla. Sled velkých scénických obrazů, který asocioval nejen souvislosti příběhu Leara, ale také souvislosti „příběhu a významu této slavné tragédie napříč historií jejího vnímání v moderní době“. Lear byl komplikovaným pokusem propojit v asociacích tragédii Shakespearova hrdiny s jeho cestou po jevištích divadel.

Diváci na tento způsob divadelního myšlení nebyli připraveni, a tak se rozdělili. Na nadšené a odsuzující. Nic mezi tím. Nyní se Jan Nebeský velmi rychle ujal Tartuffa, aby se spolu s herci a jazzmanem, skladatelem Milanem Svobodou pokusil vytvořit představení tartuffovských variací, které se snaží otevřít notoricky známou komedii v souladu s Moličrem, ale proti jeho jednoznačnosti a jisté jednoduchosti, kterou přinesla inscenační historie této hry u nás. Připravme se tedy na to, že nepůjde o očekávanou disciplinu. Půjde o hru ve smyslu hráti si, rozvíjet, otevřeně hledat výraz, i když jak praví klasik, divadlo je věc předem domluvená. Užijme si to.

Fotograf inscenace Martin Kámen

Délka představení 1 hodina 30 minut, představení se hraje bez přestávky