Inscenace Buržoazie je volnou adaptací Buñuelovy poetiky, jejíž kořeny leží v surrealismu. I když název inscenace odkazuje ke konkrétnímu filmu, výsledkem je skrumáž motivů a témat, jimiž byl Buñuel fascinován a přitahován. Odhaloval nové možnosti filmového jazyka, zkoušel rozličné narativní struktury; jeho díly prostupuje potřeba svobody, nesmiřitelnost vůči pokrytectví, vůči společenským konvencím, ale i zaujetí iracionalitou, náhodou, zaujetí fenomény, přesahujícími běžnou lidskou zkušenost. Přes svou zálibu ve všem nevysvětlitelném však Buñuel umisťuje své fantazie na pozadí konkrétních situací.

Tím, že vytváří příběhem zdání reality, posiluje právě fantazijní složku svých filmů. Neboť co by zbylo z jeho snů, kdyby se odehrávaly v prostředí, kde je od samého počátku vše dovoleno? Teprve protiklad mezi světem, tak jak ho známe, a světem, jehož tajemné zákonitosti jsme ještě neodhalili, vytváří onu specifickou atmosféru zpodobněnou v Buñuelových dílech. Součástí jeho mystifikace byla hra s divákem, touha překvapit ho, donutit ho nahlédnout vlastní portrét z jiné strany, než jak byl zvyklý. Publikum jeho filmů lze přirovnat ke společnosti Nenápadný půvab buržoazie, která zasedá k hostině, aniž by tušila, že se nachází na jevišti divadla.

Pro zvýraznění režijního záměru herci v inscenaci Buržoazie na jevišti kouří cigarety.