Tvorba dvou mladých autorů vtahuje diváka do pohyblivé transformační roviny média kresby, obrazu a objektu. Ukazuje jiný úhel pohledu, který je citlivý k subtilnějším vrstvám reality, nežli je pouhý popis povrchu věcného světa.

Hledání nového vizuálního jazyka pro podchycení a formulaci současných témat, tak by se dala charakterizovat tvorba mladé autorky Veroniky Gabrielové (1992) a ostravského malíře Josefa Mladějovského (1986). Oba autoři jednoznačně vykazují smysl pro experiment, každý ve své výrazové poloze a zvoleném médiu. Zatímco Gabrielová prověřuje médium kresby v objektových a instalačních rovinách a svébytných tvůrčích postupech a materiálech (gelové fixy, vyšívání, neony), Mladějovský vtahuje do současné vizuální produkce archaickou techniku štuko-lustra (umělý mramor), aby dialekticky, z hlediska časového vývoje, zpřeházel a vyvážil naléhavost současných témat a aby je už v zakládající materiální podstatě ironizovat a odlehčil.

VÍCE INFORMACÍ ZDE