Svou duši – „světlo, které je v tobě“ – zachráníš jen tak, že řekneš ne, že jim plivneš do ksichtu!”

Jak uniknout z kruté reality každodenního života v nesvobodě a stereotypu „domácího vězení“ do „svobodného“ světa tvorby? Z doživotního živoření v „jistotě nejhoršího“ zachraňuje stárnoucího spisovatele jen magický svět literatury a vzpomínek. Tato náhradní existence je jediným světlem v temnotě bytu na pražském sídlišti, v temnotě, která zachvátila celý jeho svět.