„Ještě mi zazpívejte. Jak se přemlouvá neštěstí. Jak něčí oko uprosilo nůž! Jak čísi hrdlo přemluvilo kopí!“

Je noc, cesta se ztratila ve vzrostlém lese, každý krok je nejistý, východisko z bloudění není vidět, jen z dálky sem zaznívá ozvěna kostelních zvonů, zvoucích ke slavnosti.
Dvě hladové potulné zpěvačky, které na tuto slavnost míří nabídnout svůj kumšt, sní o městě, teple, jídle a lásce, ale jen zmateně klopýtají a padají do děr po vyvrácených kořenech. Jsou přesvědčeny, že ještě před časem cestu dobře znaly, nyní se ve tmě ztratila.

VÍCE INFORMACÍ ZDE