Výstava III Rozdílné až na kost představuje tři studentky uměleckých vysokých škol. Jak již napovídá její název, výstava je částečným manifestem a oslavou jinakosti. Tři slečny, tři rozdílné cesty a především tři individuální pohledy na tvorbu v propojení s unikátně členitým prostorem A Maze in Tchaiovna.

Dominika Vyskočilová

Aktuálně studuje na pražské AVU v ateliéru Malba II. Pod vedením Vladimíra Skrepla a Milana Mikuláštíka.

Dominika představuje na výstavě III Rozdílné až na kost průnik dvou světů, které jsou na první pohled nepropojitelné stejně jako autorky výstavy. Tato kontrastní dualita se stala základní inspirací jejího prostoru a vedoucím principem.

První část tvoří sociálně laděné malby zaměřující se na pocit odcizení člověka od společnosti a od sebe samého. Často narážejí na izolovanost osob a jejich anonymizaci. Obrazy jsou založené na sledování společnosti.

Druhou část tvoří malby z fantazijního světa daleko od reality. Bytosti zasazené do neidentifikovatelného prostředí jsou částečnou sebereflexí. Názvy obrazů jako jsou například: Spojení, Přesah, Projekce a Setkání se odkazují ke zkoumání vlastního nitra. Pojednávají o objevování nových vrstev naší osobnosti. Znovu objevování nás samých. Odkazují se k postupnému přijímání. Přijímání i starých principů a vyrovnávání se s nimi.

Obě části využívají kontrast reality a fikce. Jsou si vzájemnou otázkou, mohou si být ale i odpovědí a čerpat ze sebe navzájem.

Vendula Hulcová

Vystudovala obor Textilní design na Technické univerzitě v Liberci a na podzim tohoto roku nastupuje na Fakultu umění a architektury, ke studiu oboru Tvorba ve veřejném prostoru pod vedením pana Jana Stolína.

Mezi vystavenými díly se budou nacházet kruhové světelné objekty ze série Open perception (2020) a malby ze série Jistá nejistota (2021).

Open perception

V překladu otevřené vnímání. Není pouze projektem, ale také sociálním experimentem, v němž si autorka pohrává s archetypálními organickými tvary a až pudově působícím podmanivým světlem.

Cílem projektu bude iluze virtuálního prostoru, v němž je autorka „stvořitelem“ a umožňuje tak diváku možnost odpoutání od okolního světa. K vidění bude část děl tohoto projektu.

Jistá nejistota

Malby z této série vznikaly v průběhu coronavirové krize a reflektují jak pocity nejistoty, tak ztrátu „růžových brýlí“, iluzí a představ o okolním světě.

Enisa Skoko

Aktuálně studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér Malba IV. – Marek Meduna, Petr Dub

Tvořící místnost mne opravdu zaujala, především díky tomu, že aktuálně nemám možnost nějaký takový prostor obývat. Během zkouškového v letním semestru u nás začala rekonstrukce celého bytu, ovšem postupná. Z mého pokoje se stal sklad krabic, neprostupná halda skříní přikrytých plachtami z igelitu, místo, kde nemůžu nic najít. Stejně jako jsem zapomněla informace o tom, co je kde uložené, tak jsem zapomněla i na to, že dříve jsem dělala kresby na téma pojednávající čistě o mých náladách, které se často mění.

Mé střídání nálad se velmi srovnalo, tudíž už se neztotožňuji s tématem, které kresby obsahují. Místnost jsem pojala tak, že vytvořím chaotické prostředí ze starších kreseb - žádné věšení na zdi, žádné rámy, pouze papírová lepenka a náhodná místa - myšlenkové pochody - uměle vytvořené místo, které tak postrádám poslední dobou.

IGELIT JAKOŽTO NEJASNÉ ZOBRAZENÍ TOHO, CO NÁM BYLO ZNÁMÉ
- pomíjivost vzpomínek pocitových i vizuálních

MÍSTNOST JE, PROSTŘEDKY TAKÉ, ALE MOŽNOST NE

Vše je pod igelitem, židle se nedá odsunout od stolu, protože by poničila tu potřebnou ochranu před vnějšími vlivy, které nemusí být příznivé. Barvy a štětce na stole, ale vzít se nedají. Mohu se vůbec posadit? Pravděpodobně jediné, co mi zbývá, je nakouknout a zavzpomínat na to, jaké to bylo.

ROZMAZANÝ OBRAZ, NEKOMFORT, STERILITA, ŠUM

361224

Tato série obrazů se zabývá časem a jeho nejefektivnějším využitím.

Zvolila jsem experimentální formu, kde na plátna daných rozměrů po danou dobu opakuji jedno schéma - čárkování dnů ve vězení/ počet vypitých piv.
Toto schéma má zaznamenat veškerý čas, který mi vytvoření obrazu zabralo.
Použila jsem mřížku 1x1 cm a v každém čtverečku je 5 čárek = 5 sekund mého času.

Při tvorbě docházím ke zjištění, že mi čas (sekundy) utíkají.
Člověk není stroj a potřebuje se protáhnout, spát, jíst, pít, konverzovat atd.

Dohromady vznikla série časových obrazů, kde se čas strávený před plátnem dvojnásobí, ale plocha, kterou využívám, se zvětšuje exponenciálně.

Tím pádem je každý obraz zaplněn méně a méně, dokonce u plátna, kterému jsem věnovala 3 hodiny svého času, jsem musela schéma opakovat, ale u 24 hodin jsem neměla šanci tento prostor zaplnit.