Avantgardní sochařka Hana Wichterlová (1903–1990) obývala zahradní ateliér pod úpatím Petřína na adrese Újezd 29. Jejím sousedem, i když přes tramvajové koleje, byl Josef Sudek se svým fotografickým ateliérem a adresou Újezd 30. Oba újezdské ateliéry srůstají s přírodou stejně jako jejich bývalí samotářští majitelé, kteří našli společné souznění. Hana Wichterlová se se Sudkem seznámila v roce 1930 po svém návratu do Prahy z pětiletého studijního pobytu v Paříži. Josef Sudek poprvé fotografoval autorčinu sochu Kompozice/Pomeranč (1929–1930) pro členskou výstavu v Mánesu a potom ji už pravidelně navštěvoval v zahradním ateliéru, kde s výjimkou šesti válečných let pobývala v letech 1935 až do své smrti v roce 1990. Zahrada Hany Wichterlové se stala Sudkovým oblíbeným námětem pro kontinuální cyklus Zahrádka paní sochařové (1953–1966). Často se sem vracel, aby fotil koloběh rozkvétajících květin a keřů, zákoutí po dešti či nové kompozice soch, které Hana Wichterlová vystavovala vždy přímo na zahradě kvůli korekci sluncem, k němuž absolutně až božsky vzhlížela a měla k němu nejsilnější vztah. Sudek dokázal tyto kvality organicky tvarovaných soch umístěných na přirozeném světle s ostrými i měkkými stíny zachytit a pro Hanu Wichterlovou fotografoval na zakázku všechny fáze sochařského procesu – od prvních modelů z hlíny, přes sádrové odlitky až po finální sochy tvarově splývající se zahradou, která mnohdy byla i zdrojem materiálu. Hana Wichterlová využívala kromě mramoru, vápence a broznu i nalezené předměty a kusy uschlých dřevin růží či akátového kmene, které se objevily v plastikách Opřená hlava (1936), V utišení (1967) či v nedokončené Mahuleně (1955–1990) a jsou dalším způsobem propsání zahrady do sochařčina díla.

Dnes v ateliéru Josefa Sudka najdeme v přátelském dialogu originály plastik sochařky Wichterlové, hostující na návštěvě společně s fotografiemi ze Sudkova archivu dokumentující sochy na neutrálním pozadí či přímo v zahradě vytvořené za účelem reprodukcí pro katalogy a časopisy. Tato zakázková práce je doplněna o fotografie z vlastního Sudkova uměleckého cyklu, v němž poetická zahradní zátiší místy přecházející do surrealisticky komponované hry soch a nalezených předmětů. Snad skrze Sudkovy fotografie z 50. let dnes již zpustlé zahrady anebo skutečně z nedalekého Petřína ucítíme právě teď v začínajícím létě – kdy podle Hany Wichterlové byla zahrada nejkrásnější – vůni bezinky, akátu, hortenzie, růže, plaménku, jasmínu a desítky dalších, zdivočelých, avšak botanicky vzácných rostlin.