Malířská výstava Anny Neborové představuje výběr obrazů z posledních deseti let a zahrnuje cykly z autorčina blízkého prostředí (předměty denní potřeby, prostředí bytu-ateliéru, sbírka skleněných váz, hračky apod). Její malba se vyznačuje osobitým autorským ozvláštněním předmětnosti – rozkladem světla, znejistěním prostorových plánů malby a prací s jakousi snovou či magickou realitou. Výstava bude zahájena v úterý 20. července 2021 od 19:00. K výstavě vychází stejnojmenná publikace v česko-anglickém vydání.

Koncepce výstavy vychází ze tří posledních tematických okruhů (Blízké přízraky, Nadosah a Sbírka), kterým se autorka věnovala v rozmezí let 2012-2021. Námětové skupiny mají jasné ukotvení v předmětnosti, postrádají však ostře vymezená rozhraní. Naplňují spíše tendenci vzájemně se prostupovat, výrazově doplňovat a prolínat. Zároveň je tu latentně přítomný vnitřní vývojový pohyb, který proměňuje autorčino vnímání. O malbě Anny Neborové posledních deseti let lze říci, že vytváří jakýsi meta-cyklus zastřešený zájmem o analytický pohled na vztah mezi věcností a plynoucím časem ve vazbě na proměnlivou intimitu obklopujícího prostoru, kterou tento vztah vyzařuje a přetváří.

„Důležitá je pro mne citlivost jak ve vztahu ke štětci, abych namíchala barvu, ale vlastně i citlivost v životě. Aby byl člověk vnímavý k věcem, co se dějou kolem. Ne vždy se nám to daří. Přesto mám pocit, že život je takový pokus o to, být citlivý.“ (Anna Neborová z rozhovoru s Jiřím Kovandou ve knize Stíny protisvětla)

V cyklu Blízké přízraky běžné předměty denní potřeby, kterými jsou například spodní prádlo, šaty, kabát nebo polštář, vystupují na autorčiných plátnech jako přízračná zjevení, jakási pozměněná snová realita, v níž se iracionálně prodlužují nejen stíny, ale i světla, a kde se prostor elasticky smršťuje a zase roztahuje, nebo se muchlá jako papír. Zatímco ve Sbírce byla pozornost věnována konkrétním předmětům (skleněné objekty) jako nositelům reprezentace (vnímaných solitérně nebo ve skladbách), v souboru Nadosah již do věcného světa výrazněji zasáhl právě pohled analytické povahy – přiblížení povrchů, obrysů, rámců, formotvorných stop, struktur, textur, pohybu ztuhlých hmot, barevných akcentů a především průhledů skrze objekty jako věcné stavy.
Název výstavy Stíny protisvětla vyjadřuje paradoxní stav protisměrného pohybu, kdy se rozlamuje horizont známé zkušenosti a dosavadní jistoty mizí v novém, ještě ostřejším světle. Z původních jistot zbývají nejasné obrysy, světelné a barevné odkazy, vzpomínky, které překlápějí banální svět každodennosti v zázračné, ale i přízračné situace naléhavě kladoucí nové otázky.