Velmi přesvědčivou demonstrací tvůrčího potenciálu nastupující filmařské generace se v roce 1965 stal povídkový snímek inspirovaný povídkami Bohumila Hrabala. Pod pěticí filmových příběhů jsou podepsány příští režisérské hvězdy československé nové vlny: Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš. (Samostatně byla uváděna krátká povídka Ivana Passera Fádní odpoledne. Dalším obdobným počinem se pak stala půlhodinová hrabalovská etuda Juraje Herze Sběrné surovosti.)

Pětice začínajících autorů odlišného naturelu předvádí, že k Hrabalovu mnohovrstevnému vyprávění lze přistupovat nejrůznějšími způsoby. V povídce Smrt pana Baltazara, odehrávající se na motorkářských závodech, se hrabalovskou poetiku učí harmonizovat Jiří Menzel – příští nejpilnější adaptátor spisovatelových děl. Jan Němec v Podvodnících, zachycujících trumfování dvou „pábitelů“ na smrtelné posteli, zvolil poměrně věrný přepis předlohy, zatímco Věra Chytilová v příběhové mozaice Automat Svět, odehrávající se v oblíbeném libeňském podniku, nakládala s předlohou značně volně. V rámci černobílého snímku je Dům radosti v podání Evalda Schorma poctou živé barevnosti děl naivního malíře, kterého nedokáže pojistit ani zkušený pracovník pojišťovny. Jaromil Jireš v Romanci, vyprávějící o citovém vzplanutí instalatérského učně k mladičké cikánce, v duchu civilní lyriky zpracovává na svou dobu nevšední romské téma. Jednotícím prvkem snímku nezůstává jen Bohumil Hrabal, který se ve všech povídkách mihne v epizodních rolích, ale i kameraman Jaroslav Kučera. V rámci hereckého obsazení vsadili mladí tvůrci vesměs na autenticky působící, málo známé představitele. Věře Chytilové se povedlo obsadit i spisovatelova přítele, výtvarníka Vladimíra Boudníka, který si v Automatu Svět zahrál sám sebe.