Duchové jsou taky jenom lidi je hra o stárnutí, která nás přivádí do domova důchodců, kde máme možnost nahlédnout na každodennost tamních klientů, jež veřejnosti často zůstává skrytá. Populace sice stárne, ale jako bychom si odpírali hlubší diskusi nad tím, co každého z nás nevyhnutelně čeká. Setkáváme se s šesti klienty domova, kteří svůj život rekapitulují a zároveň ho dožívají. O čem přemýšlejí? Co si vyčítají? Po čem ještě touží?

Jak tvořit v kontextu nynější nepříznivé doby? Jak prolomit stěny izolace? Jak pokračovat v práci bezpečně? Zkrátka jak vdechnout nový život mrtvému (divadlu)? Takové otázky jsme si kladli, když jsme vzhledem k okolnostem pro divadlo nepříznivým hledali pro původní inscenaci nový tvar.

Uvažovali jsme nad ním dlouho a nakonec jsme se rozhodli využít videoformátu VR neboli virtual reality, který díky způsobu snímaní 360° v okolí kamery dokáže zprostředkovat celé její okolí. Divákovi toto snímání nabízí možnost, aby si sám vybíral svůj úhel pohledu a sám si vytvářel záběrování v prostoru. Metoda tedy do určité míry simuluje vnímání při divadelním představení, kdy si divák rovněž vybírá v širším poli svůj úhel pohledu. Zkrátka jsme se po roce, v němž jsme všichni byli vystaveni zvýšenému sledování videí, pokusili zážitek z divadla na obrazovce zintenzivnit a reálnému divadlu se co nejvíc přiblížit (třebaže stoprocentně ho suplovat nelze).