Cyklus Rodinný portrét zahrnuje portréty osobností z oboru kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu či podnikání, avšak hlavní inspirací zde nejsou profese modelů, ale spíše psychologická stránka realizací a zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu.

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha