Veronika Holcová patří mezi autorky nastupující na českou uměleckou scénu v polovině 90. let. Její tvorba od počátku vykazuje specifické, osobité vlastnosti. Základním výrazovým prostředkem, z kterého vychází, je médium kresby.

Kresba jako otevřený proces, který je schopen analogicky postihovat odlišné děje a proměny, se tu objevuje také při konstituci obrazu. Projevuje se ve způsobu zacházení s barvou ve vazbě na skvrnu a proměnlivý tvar. Samotný princip hledání a nalézání, proces založený na tvarových a barevných asociacích, jimž je ponechán svobodný prostor k „sebe-realizaci“, se stává pro výrazový svět autorky klíčový. Díky tomuto přístupu je Holcová schopná se autorsky pohybovat zároveň ve dvou paralelních dimenzích (vnitřní model a vnější formy), které propojuje v jednotné syntetizující tvarosloví. Tím se v mnohém odlišuje od převládajících výrazových tendencí 90. let a vykazuje spíše silnou autorskou pozici vymykající se jednoznačnému generačnímu zařazení.