Mnohostranný umělec, pedagog a kurátor výstav Eduard Ovčáček patří ke generaci umělců, kteří v šedesátých letech 20. století navazovali zpřetrhané souvislosti s předválečným uměním a inovativním způsobem rozvíjejí odkaz moderny. Ovčáčkovu tvorbu zahrnující široké pole výtvarných přístupů – grafiku, propalované koláže, malbu, plastiku, konkrétní a vizuální poezii, fotografii, fotografiku, umění akce a instalace – můžeme bez rozpaků označit za multimediální. Pohlédneme-li dnes na umělcovu výtvarnou cestu z perspektivy pomalu se uzavírajícího díla, spatříme dva vzájemně se prolínající tematické okruhy – zájem o lidskou figuru a zaujetí vizuálními a obsahovými hodnotami písma, číslic a znaků.

Komorní výstava v Museu Kampa je věnována právě pracím s motivem grafému (písmena, znaku, číslice, interpunkčního znaménka), tedy takzvané lettristické tvorbě, která se v Ovčáčkově ateliéru začala formovat současně s vizuální poezií během první poloviny šedesátých let a je rozvíjena dosud. První příklady využití písma se objevují už v roce 1962 jako součást materiálově cítěných informelních děl. V následných letech pak grafémy přebírají úlohu primárního nositele výtvarného sdělení a umělec v nich dodnes ověřuje možnosti abstrahování a zobecnění výchozí formy a princip repetitivního zmnožování tvaru v ploše.

Roku 1964 Ovčáček zahájil akademické působení na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde získal sady kovových raznic písmen a číslic. Stalo se to právě v době, kdy byl připraven téma písemného znaku koncentrovaně rozvíjet. Kovové grafémy v rozžhaveném stavu vypaloval do povrchu dřevěných desek, objektů, papírových listů nebo vtlačoval jako reliéfní otisk do vrstvy vlastnoručně vyrobené papíroviny. Své první lettristické práce Ovčáček představil spolu s Ladislavem Novákem a Milošem Urbáskem v roce 1965 v Ostravě na dnes již legendární výstavě Obraz a písmo. Jak zmiňuje Ludvík Ševeček, v těchto lettristicky orientovaných dílech Ovčáčkovi „nikdy nešlo a nejde pouze o práci s vizuálními hodnotami písma, číslic či jiných tradičních kulturních znaků, ale také, a to především, o jejich duchovní tematizaci“.

Shluky vypálených znaků, číslic a písmen typických pro nejstarší Ovčáčkovy propalované koláže, desky a totemy ustupovaly po polovině šedesátých let sílící snaze o stále důraznější racionalitu a uměřenost v organizaci obrazové plochy. Proto není překvapením, že se Eduard Ovčáček po založení Klubu konkretistů, jehož široce otevřený program od roku 1967 rozvíjel myšlenky konstruktivních tendencí, minimalismu a elementárního jazyka geometrie, stal jedním z důležitých členů, kteří s klubem vystavovali hned v roce 1968 na první výstavě na domácí půdě v Jihlavě. V klubové revue Arci 3,14 Ovčáček charakterizoval svůj vnitřní výtvarný program, který zůstal platný po celou dobu jeho tvůrčí dráhy: „Repertoár geometrických, stereometrických tvarů, barva, světlo, verbální materiál, písmo, číslo, piktogram skýtá nekonečné možnosti výtvarné, konstruktivní, kombinační, permutační, optické, fonické, kinetické apod.“

Přestože komorní výstava Ovčáčkovy lettristické tvorby prezentuje pouze dvě výtvarná média – propalované koláže a dřevěné objekty –, svým důrazem na dialog gestického (Vertikální objekt, 1964; Koláž 15, 1965) a racionálního přístupu (Věž, 1968; Možnosti dvanácti kruhů, 1977) návštěvníka navede k myšlence, že grafém pro Ovčáčka není pouhým vizuálním prvkem, nýbrž hlubším symbolem odkazujícím k existenci člověka a k vzájemné polaritě hodnot, na níž je náš svět založen.

Ilona Víchová, kurátorka výstavy