V roce 1887 prodělala pražská malířská Akademie, dnešní Akademie výtvarných umění, výraznou změnu ve způsobu výuky i financování. Zásluhou stavitele, architekta a mecenáše Josef Hlávky byl z Vídně do Prahy povolán Julius Mařák, aby zde opět obnovil speciální krajinářskou školu. Tato volba se brzy ukázala neobyčejně šťastnou, neboť vedle nezpochybnitelných uměleckých kvalit disponoval Mařák také neobyčejným pedagogickým nadáním i energií, kterou věnoval reformě ústavu. 

Během 12 let jeho profesorského působení prošla ateliérem řadu umělců, kteří se výrazně zapsali do českého umění přelomu 19. století a 20. století: Antonín Slavíček, František Kaván, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška i dnes méně známých malířů, ale ve své době úspěšných autorů, např.: Ferdinand Engelmüller, Josef Holub, Alois Kalvoda, Jan Honsa, Stanislav Lolek, Josef Ullmann, Ota Bubeníček, Karel Langer nebo František Pečinka. Bez pochyby to byla také zásluha profesora, který studenty naučil dokonale ovládnout kreslířské a malířské techniky, ale ponechával jim volnost pro individuální vývoj a především se v nich snažil rozvinout lásku k přírodě. Legendárními se staly pravidelné exkurze na konci školního roku, kdy „Mařákovci“ vyjížděli malovat do plenéru do okolí Prahy, nejčastěji do Zákolan a na Okoř. Profesor Mařák byl pro své studenty autoritou, současně mladé umělce inspirovala tvorba Antonína Chittussiho (1847 – 1891) a impresionismus pronikající v průběhu 90. let 19. století z Francie do Čech.

Kromě Otakara Lebedy a Antonína Slavíčka, kteří svůj na život předčasně ukončili na začátku 20. století, pokračovali absolventi Mařákova ateliéru v tvorbě v 1. polovině 20. století paralelně vedle moderních uměleckých směrů a jejich pohledy na českou krajinu se staly oblíbenými akvizicemi pro sbírky městských spořitelen a záložen, které dnes tvoří sbírku České spořitelny a.s.