Adéla Janská patří mezi umělkyně, které se na české umělecké scéně vynořily, aniž by při svém školení prošly běžnými uměleckými centry. Autorka narozená v Olomouci, studovala na Slovensku (Bánská Bystrica), aby se do Olomouce opět vrátila. Vysokou uměleckou školu absolvovala v r. 2009, ale poprvé vystavovala až v r. 2013 (v Rýmařově). Ve stínu uměleckých metropolí, lze-li o nich takto v našem kontextu vůbec hovořit, přesto vyrostla osobitá malířka se svébytným obsahovým světem a přesvědčivým malířským výrazem. Figuralistce se smyslem pro barvu se daří aktualizovat tradiční formát obrazu a naplňovat ho atmosférou současnosti, ambivalentním pocitem, jehož nositeli jsou rozporuplní jednatelé a podivní aktéři, kteří vedle své společenské tváře mají i tu skrytou, „odvrácenou“, mefistofelskou. Svými přesvědčivými díly se tak Janská přirozeně vřazuje do současných tendencí figurální malby a obohacuje její středoevropský referenční rejstřík a výpovědní potenciál.

Základní výrazovou rovinou autorčiny malby je schopnost uchopit věcnost popisným způsobem, ale zároveň se nepodřizovat jejímu diktátu. Vnější forma malířské iluze tu nikde není použita samoúčelně. Její role má své konstituční opodstatnění v rámci obrazu jako budovaného celku. Ten bývá vystavěn na výrazových kontrastech mezi popisným detailem a expresivním rámcem, mezi jednotícím monochromem (např. figura) a těkající, rozptylující barevností (rámec). Častá je otevřenost formy a přiznávání její svébytné „tekuté procesuality“, v níž je spatřována samostatná malířská výpovědní hodnota (může asociovat např. plynutí času, psychický stav, stav proměny, opojení, extáze, apod.). Věcný stav figury, její tělesnost, je tu konfrontována s rámcem, který věcností není a ani být nemůže. Čím tedy je? Vždy bude určitou abstrakcí, kterou určuje autor, neboť časoprostor nelze důsledně iluzivně zvěcnit, vždy musí být znovu vymyšlen a zrekonstruován. Provazování či konfrontace figury a místa je deklarací vztahu, který referuje o mnohém, především však o vnitřním světě modelu, o tom skrytém světě emocí a prožitků, který je nahlížen vnějšími atributy, jednáním, postojem, pohybem, gesty, fyziognomií tváře apod. Civilní až banální „povrch“ se tu prolíná s čímsi zastřeným, ambivalentním, temným, možná i latentně násilným, s něčím, co pouze emanuje skrze zobrazované, co ale vyvolává smíšené pocity, často iritující či úzkostné. Je tu sledováno výpovědní rozhraní, v němž se může kdykoliv cokoliv zvrtnout. Prozrazení rozevře skrytost významových stínů a intimita se může okamžitě proměnit ve vulgaritu a pád. Je to způsob velmi dobře fungujícího napětí, malířské dramatizace, která demaskuje jednu z podstatných vlastností současného světa, kterou je pokrytectví a lež.

Do malířské iluze se propisuje zkušenost s novo-mediální fotografickou a digitální vizualitou. Je fascinující pozorovat, jak formát fotografie, byť malířsky interpretovaný, vysílá paměťové či iniciační signály směrem k ontologické zkušenosti. Proti této vrstvě „archeologizující“ fotopasti staví autorka uvolněné emoce v gesticky tažených barvách, které se podle potřeby chovají dynamicky, ireálně, extaticky, inverzně, nebo naopak zklidněně, melancholicky, somnambulně. Název výstavy Dekonstrukce přítomnosti cílí jasně na problematický pojem, který je pro výklad jakékoliv zkušenosti zásadní. Co a čím je přítomnost? Je něčím, co je v obraze blíže „rámci“ nežli figuře. A to proto, že tuto „přítomnost“, stejně jako časoprostor, nelze výrazově zvěcnit. Lze se jí dotýkat pouze metaforicky, například inscenací vztahu – figura a místo (prostředí). A právě prostřednictvím této inscenace je možné vizuálně uchopit (dekonstruovat) okamžik, který je vyjmut z plynutí času a lze ho vnímat opakovaně, proustovsky, jako zastavený čas. Obraz tuto magickou schopnost vykazuje. V době, která se neustále zrychluje, je to hodnota, která má budoucnost.

Kurátor výstavy: Petr Vaňous