Metoda asambláže má stejně hluboké historické kořeny jako koláž. Potřeba stmelovat, sbírat, hromadit a propojovat k sobě různé předměty a materiály vychází z lidské přirozenosti. Jako tvůrčí princip, užitý ve smyslu nekonvenčního malířského nebo sochařského vyjádření, vstoupila asambláž do umělecké tvorby až přičiněním avantgard na počátku 20. století. Za první koláž, která je ve své podstatě asambláží, bývá považován Picassův obraz Zátiší s vyplétanou židlí z roku 1912, do něhož autor vlepil kus voskovaného plátna s imitací lýkového výpletu.

V českém umění se asambláž objevila na samém počátku 60. let a zasáhla řadu umělců napříč generacemi. Podobná situace byla i na Slovensku, kde ji zaznamenáváme u zásadních osobností slovenského umění, jako byli Jozef Jankovič, Jaroslav Kočiš, Andrej Rudavský, Stano Filko, Alex Mlynárčik, Ivan Štěpán, Otis Laubert či Karol Baron. Je naprosto přirozené, že v ní nalézáme mnohé styčné prvky s českými autory – Slováci a Češi žili v jednom státě a vzájemné ovlivňování či citace k uměleckému soužití přináleží. Za mnohé je třeba jmenovat alespoň Jaroslava Vožniaka, Bedřicha Dlouhého, Karla Nepraše, Milana Knížáka, Aleše Veselého, Čestmíra Kafku, Jana Švankmajera, Jana Koblasu, Libora Fáru a Jiřího Koláře.

Jedinečnost výstavního konceptu DOKOPYDANIE kurátora Mira Procházky spočívá v tom, že jako první shromáždil takto rozsáhlý soubor děl takřka 40 autorů různých generací – od nestorů slovenského umění až po mladou generaci. Prokázal tím, že asambláž je univerzální vyjadřovací prostředek, který má své důležité místo i v budoucnosti. To, že výstavu slovenské asambláže hostí právě Galerie Smečky, dává jejímu výstavnímu programu další podstatnou dimenzi a divákům se otevírá možnost seznámit se s uměním země, která nám je sice nesmírně blízko, ale ve vzájemné kulturní výměně se jinka vzdaluje.