Lubomír Přibyl (*1937) patří do okruhu autorů pracujících s reduktivní formou. Na výtvarnou scénu nastoupil na konci padesátých let materiálovými tisky, ve kterých na matrici fixoval písek. Organizoval jej do geometrických tvarů (trojúhelníků, obdélníků a linií) nebo znakových či totemických forem a otiskoval na papír. Archetypální motivy umělec využíval i v paralelně vznikajících malbách na plátně, které odkazují k umění primitivních národů, ale i k myšlení zakladatelů moderny.

Od počátku šedesátých let Lubomír Přibyl definitivně zaměnil plátno za překližku, s níž pracuje dodnes. Obrazovou plochu nejdříve vysypával pískem tak, že utvářel lapidární útvary, jako jsou paraboly, segmenty či linie. Povrch obrazu poté překrýval černou olejovou barvou nebo plátky hliníku. Kontrastem mezi strukturálními poli a hladkými plochami docílil iluzi trojrozměrné dimenze. Právě témata prostoru, jeho možností a proměn rozvíjel v celém následném díle. Vedle otisků materiálové textury (juta, rybářská síť, provazy) na plochu papíru začaly v Přibylově ateliéru od poloviny šedesátých let vznikat obrazy tvořené systémem šňůr. Umělec v nich v předem stanoveném systému provrtává podkladovou plochu a jednotlivými otvory šňůry provléká. Výsledná textura vytváří dojem prostoru, který je buď velmi jednoduchý, budovaný lomenými a zhuštěnými diagonálami či prostorovými plány, nebo může být i komplikovaný, vyrůstající z řezu a posunů trojrozměrných těles.

Komorní přehlídka v Museu Kampa zaměřená na Přibylovu tvorbu z období sklonku padesátých a průběhu šedesátých let 20. století mapuje klíčovou etapu umělcovy tvůrčí cesty. Odvíjela se v progresivní době, kdy strukturální abstrakci vystřídal zrod racionálně orientovaných tendencí. V jejich rámci představuje Přibylovo dílo specifický a doposud ne zcela doceněný fenomén. Charakterizuje jej především věrnost jasně vymezenému programu, v němž se prolíná silně konceptuální uvažování se smyslem pro materiál a experiment. Není divu, že se již v roce 1961 umělec zúčastnil mezinárodní přehlídky ve slovinské Lublani a zapsal se do povědomí zahraničních teoretiků. Přibylovo dílo sledovali a kontinuálně prezentovali na kolektivních i samostatných výstavách, a to i v dobách, kdy československou kulturu ochromovaly důsledky normalizace.

Ilona Víchová, kurátorka výstavy