MATKA: Dostals ty ovinovačky, co jsem ti poslala vloni?
JULIÁN: Nepřerušuj mě pořád, jak se mám pak integrovat? Co jsem to říkal?
JUSTÝNA: Kolečko.
JULIÁN: A jo, kolečko. Samo sebou: poslední model. V dnešní armádě máme materiál od Boha. (Vybuchne.) A měli bysme ho mnohem víc, kdyby se všichni ti posraní civilové, ohození jak do filmu, neflákali celou dobu po kavárnách, místo aby vyráběli dusík!

Syn staré matky Julián se vrací z vojny, aby znovu vstoupil do vztahu se svou snoubenkou Justýnou. Na takto jednoduchém ději se odehrává dusivé drama o útisku, tyranství a snaze o vlastní obranu, mezi lidmi, kteří jsou prokleti poutem rodinného vztahu. Nemožnost, přes veškerou životní zkušenost a znalosti, změnit směřování tohoto dystopického vztahu, přenáší diváka do prostředí, kde úsměv nikdy neprotrhne jakousi dusivou atmosféru – věčnou kulisu bytí.

Hra Dusík nám představuje Obaldiu jako humoristu sžíravého černého humoru, zahrnujícího i celou škálu odlišných mezipoloh a nejrůznějších odstínů. Obaldiova humorná poloha má však i velmi citelné dramatické kontury.