Škapulíř (od latinského slova „scapula“ – lopatka) byl původně běžnou součástí mnišského hábitu a sloužil jako ochrana oděvu při práci. Později se z něj stalo znamení vnitřního postoje a víry nositele v Boří ochranu a pomoc. Nejznámější jsou karmelitánské škapulíře.

Potřeba ochrany před zlem útočícím na tělo i duši vždy nezůstala v mezích odevzdané víry, ale stala se mnohdy pověrou, která připisovala zázračnou moc předmětům samotným.
Tento osud potkal také vystavované tzv. nepravé škapulíře, které podle hesla „čím víc, tím lépe“ kumulovaly relikvie, devocionálie, biblické texty, texty požehnání apod. Nosily se na krku, ale vkládaly se také do loží, kolébek,  zavazadel, prostoru obytných domů i hospodářských prostor.